horovi.info

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Kola 1998 aneb Dobytí Ještědu

Email Tisk PDF

ÚVOD

S nápadem, který nelze nazvat jinak než geniálním, přišel někdy před začátkem roku náš náčelník (většinově zvolený Aleš Polák) krátce poté, co si zakoupil nové kolo. Jeho plán vyloženě nadchl většinu, a to drtivou, našeho oddílu. Proto vzápětí náčelník pověřil organizací celé akce několik svých nejbližších spolupracovníků a následně rozdělil funkce: Lékárník – Gábina Seidlová, poručík biologie Beran – Martin Hora, profesor McDonald – Miki Přibyl, tahač-mechanik-spřežení – Tonda Hanzlík, no a mně, díky mému pravidelnému odběru velice kvalitního listu Učitelské noviny a také díky mé praxi jako pomocný učitel, připadla role vést deník naší výpravy (pomocný učitel - Pavel Špak). Jako cíl naší výpravy byly určeny Lužické hory a termín odjezdu byl stanoven na pátek 31.7. Léta Páně 1998.


KAPITOLA PRVNÍ – Dobytí Velkého Chlumu (červená)

Úvodem této kapitoly musím prohlásit, že první kilometry naší trasy jsem urazil já. Startoval jsem totiž na rozdíl od ostatních členů, kteří vyjížděli z Karlových Varů vlakem do Děčína, o pár chvil dříve z města Bečov nad Teplou. Z Karlových Varů jsme již všichni pokračovali vlakem, jak jsem již zmínil. Na nádraží nás nepřišel vyprovodit nikdo, a také cesta probíhala bez větších incidentů. V této fázi je snad dobré zmínit, že mnou vytvořená dvojice já-lékárník rozdrtila v sedmě favorizované borce spřežení-poručík Beran. Dále snad jen vstřícný pan průvodčí, který nám přišel třikrát zkontrolovat jízdenky, na a závěrem nemohu nevzpomenout ukrajinského gastarbajtra, kterému se podařilo s průhlednou fintou, že je němej a my jsme malá charita, vnutil nám za 50 korun nějakého plyšáka za 5,50 korun, který se rázem stal maskotem výpravy.
Menší vzrušení jsme zaznamenali až v Ústí nad Labem, kde bylo třeba přestoupit, a jelikož naštěstí nikdo nezapomněl ve vlaku míč, pinkli jsme si a hned byla nálada. Pak jsme absolvovali prolog z nádraží Ústí západ na hlavní nádraží. V těchto chvílích neměl nikdo vážnější problémy, což se nedá prohlásit o dalších chvílích, které měly přijít v Děčíně. Po příjezdu do Děčína se mně a poručíku Beranovi ztratil na několik málo minut zbytek výpravy, no ale po šťastném shledání jsme vyrazili na naši první horskou etapu.
Původně být sice příliš horská být neměla, ale byla, protože jsme nedbali varování domorodců, a vyrazili jsme nejbližší cestou po červené značce. Nakonec se nám po několikasetmetrovém převýšení a nesčetném proklínání podařilo dobýt kopec Velký Chlum (508 m). Vystoupali jsme poté na zdejší rozhlednu a zhotovili vrcholové fotografie.
Po konzultaci s pocestným jsme měli pokračovat s kopce do hospody v Lesné, nicméně po hodinovém bloudění po kopcích jsme do hospody dorazili. Lékárník rozhodla, že jelikož smrdí, musí se jít vykoupat. Popojeli jsme tedy do blízkých Boletic, kde má poručík Beran kontakty a večer jsme již seděli u táboráku a debatovali s místní domorodkyní. Noc proběhla v pohodě, jen spřežení, ač nepršelo, mělo plný stan vody.

Statistické údaje z 1. dne
Počet km : 25
Maximální rychlost : 60,0 (poručík Beran)
Zajímavosti : srnka pod Velkým Chlumem
Nedojeli : střed od saní našeho tahače-mechanika
Trasa: Děčín – Horní Chlum – Lesná - Boletice


KAPITOLA DRUHÁ – Dobytí Vrabince (červená podruhé)

Tento den začal záhy, díky nutné opravě středu saní našeho spřežení. Museli jsme, a byla nás většina (viz soutěž o puntíkový dres – ignorování kolektivu), vyrazit opět do Děčína, tentokrát po silnici za 15 minut, a v cyklocentru nechat opravit sáně. Profesor s mechanikem přitom podnikli poznávací cestu po děčínských prodejnách sportovních potřeb. Po návratu z tohoto ranního prologu jsme se krátce osvěžili, dobalili a vyrazili. Tentokrát byl naším cílem Benešov nad Ploučnicí. Náčelník podpořil návrh lékárníka vyrazit do místa určení okolo zříceniny hradu Vrabinec (350 m), na kterou jsme pěšky vystoupali a zhotovili další vrcholové fotografie. Při této příležitosti se podařilo profesorovi šlápnout do sraček ve snaze uchránit můj tachometr před případnými lapky, takže se za námi kromě much táhne i podezřelý zápach.
Kopec, který nás od Benešova dělil se ukázal opět jako vražedný a příroda slavila již podruhé ve dvou dnech vítězství a opět červené, neboť taková byla barva stezky na Vrabinec.
Zvlášť když si díky iniciativě některých z nás přiděláváme potíže s kopci kvůli projížďce lesem (viz. puntíkový dres). Po zdolání vrchu následoval sjezd ozdobený akrobatickými kousky profesora McDonalda, který nešetřil vlastní krví. Ostatní pak, nemaje na to něco podobného opakovat, nešetřili humorem.
V Benešově jsme doplnili zásoby a na radu ochotného dědy (to byl dokonalý protipól té krávy, kterou jsme potkali v kopci, a která nás s odkazem na soukromý pozemek urazila hloupými narážkami na naši inteligenci) jsme dojeli nejprve na koupaliště, kde naštěstí nevyšel atentát na moji osobu ze strany funkce chtivého lékárníka, který se mě pokoušel utopit. Dobře to však dopadlo a poté, co jsme si zaházeli talířem, jsme zakotvili v hospodě na terase. Po večeři jsme si našli tábořiště mezi břízkami. Noc tentokrát proběhla netradičně, tahač-mechanik zůstal suchý, přestože pršelo.

Statistické údaje z 2. dne
Počet km : 37
Maximální rychlost : 60,0 (náčelník)
Zajímavosti : chcíplej králík
Nedojeli : hřeben (lékárníkův)
Trasa: Boletice – Vrabinec – Babětín – Fojtovice – Benešov nad Ploučnicí – Dolní Habartice


KAPITOLA TŘETÍ – Trudomyslnost (náčelník)

Dnes bych začal citátem J. da Cimrmana : „Pánové, ta trudomyslnost není žádná sranda. Takovej Amundsen byl chlap z ocele a plakal jako malej kluk.„ Ve včerejší statistice by v kolonce nedojeli mohla být zmíněna i náčelníkova dobrá nálada. I s tímto handicapem jsme však vyrazili vstříc nový zážitkům.
Poměrně snadno se nám podařilo dostat se do České Kamenice. Tento lehký postup nás zlákal a v největším vedru jsme pokračovali. V poznávání severočeských hospod. Do cesty se nám postavily kopce, a tak bylo nutné čerpat energii v polevské a kytlické hospodě, ač jsou od sebe vzdáleny jen 4 km. Právě v Kytlicích jsme dostali malou lekci z matematiky. Ve zdejší hospodě je totiž 13+9=21, což posílilo mírně naši společnou kasu. Odpoledne jsme se rozložili v Kytlicích u rybníka, kde se nám přes největší úsilí nepodařilo nahnat psy do vody, přestože tam jinak vlezla kdejaká čuba.
Chtěl bych nyní touto cestou poděkovat poručíku Beranovi, který mě upozornil, že jsem ve svém toku vzpomínek a literárních invencí zapomněl na takovou malou příhodu, která se nám stala v Práchni cestou z České Kamenice do Polevska. Zhlédli jsme tam čedičový útvar, tzv. čedičové varhany (Panská skála), kde jsme tradičně zhotovili vrcholové foto.
Ale abych pokračoval, v Kytlicích někdo navrhl, a byl jsem to tuším já, abychom poračovali směrem na Horní Světlou a tam zakončili dnešní etapu. No teď s odstupem času již mohu říci, že to byl nápad vpravdě geniální. Šlo totiž o doposud nejkrásnější úsek cesty a celý náš oddíl byl doslova utržený ze řetězu, takže jsme Horní Světlou jen prosvištěli a zastavili jsme až v Mařenicích, kde jsme navštívili dnes již třetí hospodu.
Kousek za Mařenicemi jsme se utábořili, trochu jsme si poházeli talířem a šli jsme spát. Jen jsme zalehli, přihnala se bouřka. Blesk stíhla blesk a zakrátko vyhnal prudký déšť psy z boudy, a tak jsme je museli vzít pod střechu stanu, kterou se mnou sdílí náčelník s profesorem McDonaldem. No řeknu vám, mnoho jsme se nevyspali, ale ruku na srdce, kdo by nechal tu němou tvář na pospas psímu počasí, zvláště když potřebujeme, aby byl tahač schopen tahu.

Statistické údaje z 3. dne
Počet km : 46
Maximální rychlost : 64,0 (poručík Beran)
Zajímavosti : neidentifikovatelné chrochtající noční zvíře
Nedojeli : překvapivě dojeli všichni se vším
Trasa: Dolní Habartice – Česká Kamenice – Kamenický Šenov – Prácheň – Polevsko – Kytlice – Horní a Dolní Světlá – Mařenice


KAPITOLA ČTVRTÁ – Teplý žár

Ráno jsme vyrazili bez snídaně, s předsevzetím, že naše žaludky naplníme v nedaleké obci Jablonné v Podještědí. To se nám také podařilo hladce splnit, a tak jsme ještě dopoledne vyrazili dále. Daleko jsme však nedojeli. Zastavili jsme se u zámku Lemberka, ale jelikož byl zrovna zavřený, rozdali jsme si na blízkém hřišti perfektní dvojzápas v nohejbalu. Tedy byla to strhující podívaná. Hrálo se v tempu, byly k vidění senzační výměny, škoda že nepřišlo více diváků, takhle jsme si museli kulisu vytvářet sami. V obou zápasech, po velmi těsném průběhu, bylo úspěšnější a skoro bych řekl šťastnější trio náčelník, profesor McDonald a potah-mechanik Tonda.
Po tomto aktivním odpočinku zavelel náčelník k odjezdu. Zhruba po 45 minutách jsme dorazili do Hrádku nad Nisou, kde jsme vybudovali tábor v místním kempu. Odpoledne jsme vyplnili fotbálkem, ale únava, terén a počasí se podepsalo na kvalitě. Před námi byl však dnes úkol nejtěžší – totiž uvést do pořádku s pomocí vody náš potah Tondu.
Věřte, nebylo to lehké. On totiž neustále kňučel a nechtělo se mu pod sprchu. Nezbylo tedy jiného východiska, než jít příkladem. Ale byla to velká oběť, jelikož voda tekla pouze studená nebo ledová.
Copak já, mně to problémy nedělalo, mám horkou krev, ale například pro poručíka Berana byl fakt, že to studí, takovým překvapením, že aby vůbec překonal koupel ve zdraví, musel si hrůzyplnými výkřiky, které se dostaly do podtitulu dnešní kapitoly, zpříjemnit své sprchování. Nakonec vše dobře dopadlo, spřežení máme čisté, jen ostatní návštěvníci kempu pojali ke sprchám, ze kterých se ozývá takový řev, nedůvěru a raději se koupat vůbec nešli. Takto osvěženi, vyjeli jsme si do místní hospody na večeři. Večeře byla dobrá, to dobrá říká náš lékárník, no to jsem klidný, my ostatní se shodujeme na tom, že byla spíše průměrně slušná. Ale překvapila nás jiná věc, a to technická vyspělost zdejšího lokálu, který jako snad první na světě, neřídí svoji zavírací dobu podle hodin, ale podle počítače, který má ovšem zřejmě v SETUPu o 8 minut náskok před námi smrtelníky. Tak jsem si šli alespoň zaházet talířem. Většina z nás šla potom spát, jen poručík Beran a já jsme si zašli ještě na hrušky, a protože byla jasná noc, rozhodli jsme se ji strávit pod hvězdami.

Statistické údaje z 4. dne
Počet km : 28
Maximální rychlost : 58,0 (potah-mechanik)
Zajímavosti :
- první skalp vozidla – na cestě za snídaní do Jablonného v Podještědí jsme hnáni hladem pokořili traktor s valníkem – SPZ CL 4305
- nový cyklistický pozdrav – na svých cestách pravidelně potkáváme občany, kteří využívají stejného dopravního prostředku jako my a s tím vyvstala i nutnost vymyslet po vzoru vodáckého také cyklistický pozdrav. Když poručík Beran nastolil otázku, reagoval profesor McDonald slovy: „Jdu se vychcat„ a šel se vychcat. Od této chvíle budiž jeho slova naším oficiálním cyklistickým mezinárodním pozdravem
Nedojeli : ač je to neuvěřitelné, jsme pořád kompletní
Trasa: Mařenice – Jablonné v Podještědí – Lvová (Lemberk) – Rynoltice – Černá Louže – Horní-Dolní Sedlo – Hrádek nad Nisou


P.S. do rubriky Zajímavosti doplňuji zajíce, kterého jsme společně s poručíkem vyplašili cestou z hrušek a ušetřili, protože jsme byli nabití hruškami


KAPITOLA PÁTÁ – Světoběžníci aneb do Němec bez pasu ???

Ráno jsme se všichni dočkali ve zdraví, dokonce i ti které skropil v noci mírný deštík. Z kempu jsme si dojeli na snídani do města a odtud přímo za hranice všedních dnů – do Polska. Přestože nevlastním platný pas podařilo se mi díky ochotě nejmenovaného českého celníka přejet přes hranice a díky neochotě jednoho celníka z Němec jsem jako jediný z výpravy zůstal trčet před cedulí s Čechy tolik nenáviděnou orlicí a nápisem Bundesrepublik Deutschland. Ostatní ale prošli bez problémů a náčelník nám za tvrdou marku opatřil malé pohoštění tyčinkou Mars.
Potom jsme ještě chvíli brázdili polskou nížinou, navštívili jsme v jedné vesnici trh a pak už jsme se rychle vraceli zpět do Hrádku n. N., kde pro nás měl být v hospodě připraven oběd o dvou chodech – hrachová polévka a francouzské brambory. Jaké však bylo naše zklamání, když jsme se setkali pouze s hrádeckou neschopností neboť ani jeden ze slibovaných pokrmů nebyl podáván. Po nevalném obědě jsme se tedy v kempu sbalili a pokračovali jsme v naší výpravě směrem do Liberce. Cestou jsme stihli ještě natrhat hrušky a navštívit hrad. Hrušky byly velmi kvalitní a ani prohlídka hradu Grabštejna nebyla nejhorší. Tam jsme také zhlédli výstavu obrazů J. Lochmana, která udělala zejména na poručíka Berana velký dojem.
V Liberci jsme se v podvečer ubytovali – polovina pod stanem, polovina pod širákem – v kempu v Pavlovicích a vyrazili do města za kulturou. Jelikož balet ani opera v Liberci nehostují, vypravili jsme se do kina. Dávali americký kus – Jackie Brownová od Quentina Tarantina. Ještě předtím jsme ale uspořádali nevídanou hostinu před místním Penny Marketem. Měli jsme takový hlad, že padl návrh sníst obsah nakupovacího košíku ještě ve frontě před pokladnou, no nakonec jsme se na něj vrhli hned na parkovišti a během několika minut ho vyprázdnili.
Ale zpět k biografu a tedy k Jackie Brownové. Již těsně po našem příchodu do sálu jsme vzbudili u místních obyvatel údiv svým zevnějškem, což bylo celkem nepochopitelné, neboť na našich teplákách a svetrech převládala modrá, červená, fialová a zelená, tedy barvy, které k letošnímu pařížskému létu neodmyslitelně patří. Přesto se z ostatních řad ozýval smích, a to tak svérázný, až jsme se sami rozesmáli. Pak už se začalo promítat. Děj tohoto filmu vyprávět bych nesved. A to přesto, že jsem jej společně s potahem Tondou jako jediný viděl celý – ostatní většinou spali. Autor se zjevně snažil zaplnit 150 minut představení, a tak se film stával nepřehledným. K jeho kladům však patří řada vtipných okamžiků, těch tam bylo bezpočet, jen my s potahem jsme napočítali tři. Po tomto zážitku a dlouhé cestě pěšky zpět do kempu ulehla naše výprava k zaslouženému odpočinku.

Statistické údaje z 5. dne
Počet km : 45
Maximální rychlost : 58,7 (učitel)
Zajímavosti : liberecká orientace vpravo-vlevo (úplně naopak než v našem kraji) – Pozor na to !!!
Nedojeli : stále jedeme všichni
Trasa: Hrádek nad Nisou – Zittau – Porojów – Hrádek nad Nisou – Grabštejn – Liberec


KAPITOLA ŠESTÁ – Flákárna

Dnes jsme spali všichni dlouho a dobře. Po snídani v 10,30 jsme se dohodli, že tento den bude relaxační a vyplníme ho jen krátkým kritériem v ulicích Liberce.
Nejprve jsme si zašli do bazénu, vyzkoušeli tam bublinky a tobogán na odpoledne byl naplánován zápas v nohejbalu na regulérním hřišti. Naší trojici, tedy lékárník-poručík Beran a já, se zde podařila odveta za nohejbalovou bitvu o Lemberk a v této bitvě o pivo zvítězila 3:1.
Po čtvrté hodině odpolední jsme se z kempu odebrali na večeři do jednoho libereckého paneláku díky lékárníkovi a jeho kontaktům. Gulášovka byla fakt dobrá, Jarek Nohavica taky nehrál špatně, no zkrátka rozhodli jsme se ještě jednu noc v Liberci strávil, a to před již zmíněným panelákem. A večer, jako již tradičně, následovala hospoda. Přesněji tedy hospody dvě. Zmazali jsme se jak klokani, ale zpět k paneláku jsme došli v pořádku i bez vodícího psa a bílé hůlky. Je třeba zmínit, že náčelník v hospodě, stejně jako většinou, suverénně vedl. Noc jsme já, lékárník a potah Tonda, jelikož se nám nechtělo spát, částečně vyplnili slovním fotbalem, než nás nervózní profesor McDonald přerušil, a potom už jsme soutěžili pouze v tom, kde dřív usne.

Statistické údaje z 6. dne
Počet km : 15
Maximální rychlost : 42,5 (potah-mechanik)
Zajímavosti : v hospodě č. p. 225 byla ten vrchní nějakej divnej, ale pivo náčelníkovi chutnalo
Nedojeli : část dvoudílných lékárníkových plavek – nebezpečná jízda tobogánem
Trasa: Liberec - kritérium


KAPITOLA SEDMÁ – Dobytí Ještědu (Dobiti z Ještědu?)

Po bezdeštné noci jsme profesor McDonald a já vyrazili koupit snídani. Při této příležitosti se profesor, který se již několik dní držel v ústraní, opět pokusil svými kaskadérskými kousky zaútočit na puntíkový dres. Jeho pád ze stráně zády s dvojitým půlobratem znovu spojený s krvavou dohrou mu k tomu zřejmě pomůže. Ještě že jsem se rozhodl jej doprovázet, jinak by nebylo nikoho, kdo by o tomto pádu mohl podat svědectví.
Krátce po návratu z nákupu jsme se setkali nejen se stále spící výpravou, ale později i s nebývalou srdečností místní domorodkyně. Čaj a koláč opravdu přišli vhod. Při konzumaci této dobroty došlo k malému konfliktu mezi Beranem a náčelníkem, a to kolik má kdo mít koláčů. Náčelník prosazoval poměr 3:1, zatímco poručík neustále trval na standardním poměru 2:2. Nakonec zvítězila inovace nad tradicí, a kromě toho – pravdu má náčelník. A poručík Beran to závěrem sám rád musel uznat.
V 11 hodin jsme ale už všichni jednotně, až na náčelník, který měl k věci neustále několik technických námitek, byli připraveni k dobytí nejvyššího bodu letošní výpravy – hory Ještěd (1012). Za několik minut jsme dojeli na úpatí hory a tam jsme připravili závěrečnou strategii útoku na vrchol. Rozhodli jsme se pro dvě trojčlenné vrcholové skupiny a v 12:00 resp. ve 14:00 obě tyto skupiny dorazili k cíli.
Zde na tomto místě bych uvedl složení obou skupin. První skupinu, pro jednoduchost jí budu označovat jako skupinu A, tvořili profesor McDonald, poručík Beran a já, tedy pomocný učitel. Druhou skupinu, opět ji budu označovat zkráceně skupina B. To né že by byla nějaká podřadnější, jde opravdu jen o rozlišovací označení. Tuto skupinu tedy tvořili náčelník, lékárník a potah. Na hoře jsme opět fotografovali a potom jsme sjeli do Českého Dubu, kde jsme se naložili do hospody a těšili se na exhibiční utkání našich hokejistů s výběrem Evropy + M. Barnaby a M. Peca. Po první třetině vedem 4:0, Hašek nestál dva měsíce na bruslích a září a Šlégr dal přes držku Barnabymu. Po 2. třetině 8:3, chytá už Čechmánek, takže pár kousků asi ještě dostaneme. Nó jó! Nakonec 10:7.
Již v průběhu utkání náčelník prosadil návrh vyrazit na noční etapu. Ve 23:10 jsme vyjeli. Cesta byla naštěstí celkem rovinatá, a tak nám těch 20 km poměrně dobře uběhlo.. Přesto přišla naše výprava málem o náčelníka. Ten totiž jako vůdce pelotonu musel čelit nebezpečnému útoku divé zvěře. Všechny čtyři, ne pět, zpět. Všech pět srn se ale po kontaktu s náčelníkem rozuteklo do krajiny, takže jsme do Malé Skály dojeli všichni. Tábor jsme si zbudovali mezi tenisovými kurty, čímž jsme ráno překvapili účastníky dětského výcvikového tábora i nervózního majitele pozemku.

Statistické údaje ze 7. dne:
Počet km : 55
Maximální rychlost : 59,3 (učitel), 59,0 v terénu –les (poručík Beran)
Zajímavosti : nálet bodavého hmyzu na našeho lékárníka – cíl byl zasažen, zranění není vážného charakteru. Cestou v noci do Jílového jsme dojeli na konec rozestavěné silnice E442, chvilku jsme popřemýšleli, jestli se jí pokusíme dokončit, postáli na parním válci, nafotili si to, ale nakonec jsme pokračovali jinou cestou
Nedojeli : náčelníkovy nové baterie do světla na kole
Trasa: Liberec – Ještěd – Starý Dub – Český Dub – Hodkovice – Jílové – Frýdštejn – Malá Skála


KAPITOLA OSMÁ – Nýčovy domky (Vínečka obě)

Noční etapa, které předcházel výstup na Ještěd, nás dost vyčerpala, ale vstávat jsme kvůli naším mladým tenisovým nadějím museli brzy. Z lehce depresivní nálady nás dopoledne, jako už poněkolikáté, dostal míč. Ještě že ho máme.
Odpoledne jsme vyrazili na další etapu, tzv. krpálovku. Cílem měly být Nýčovy domky, kde profesor na dnešek blokoval u známých táborák, buřty, nocleh, pivo, víno a zpěv. V podvečer jsme skutečně do místa určení notně unaveni, dorazili. Dokonce dříve než naši hostitelé. Čekání na ně jsme vyplnili hrou v karty, ale za slabé 3 hodinky už se linula červená záře, oheň hřál ruce, buřty padaly do ohně, pivo a víno do nás, později potom hlavy na kolena, sem tam i silná slova, překvapivě nepadaly šavle, ačkoliv např. náčelník zapíjel pivo vínem, rozhodně nepadaly žádné rekordy, alespoň na naše západočeské poměry, sic Severočeský kraj nemá Plzeň a Plzeň není Liberec či Ústí. Jinými slovy vypili jsme, na co jsme přišli, včetně láku od okurek. Přitom jsme ale nezapomínali udržovat u ohně náladu a do debaty jsme přispívali vážnými kulturně – politickými tématy, až nás musel profesor McDonald krotit, abychom náhodou nezačali kazit jinak zábavný večer.
Ale to nás samozřejmě ani nenapadlo a hlasitým zpěvem nám takřka známých písní, v rozsahu znalostí poručíka Berana a jeho schopností zahrát to na kytaru. Když poručík odpadl, notovali jsme si už jen se psy a s náčelníkem píseň o příhodách Bořivoja Lupeňa, a krátce po třetí hodině ranní se odebrali do říše snů. Mně osobně se teda nezdálo ale vůbec nic.

Statistické údaje z 8. dne
Počet km : 37
Maximální rychlost : 64,2 (učitel)
Zajímavosti : druhý skalp motorového vozidla – opět traktor s valníkem – SPZ SM 24 77
Nedojeli : kalhoty našeho spřežení – neopatrnost v lese – pozor příště uvázat u boudy
Trasa: Malá Skála – Železný Brod – Loužnice – Držkov – Plavy – Velké Hamry - Tanvald – Desná – Desná – Desná (kopec jako sviňa) – Nýčovy Domky


KAPITOLA DEVÁTÁ – Dezerce

Snídali jsme dnes ve 12 hodin, rozhýbávali jsme se pomalu, spíš seděli, nic neřešili, nepřepínali se, po ničem jsme nepátrali, a hlavně jsme byli rádi, že jsme. Jen profesor McDonald hýřil aktivitou a odebral se sloupat omítku v jedné z místností, aby vypomohl, ale nikoho kromě stávkokaze Berana a později i pobíhajících potících se psů nevyprovokoval k přerušení siesty. Nakonec mě také začalo tížit svědomí, a tak jsem aspoň sloupal salám z rohlíku, jelikož mám raději sýr.
Ve 13 hodin bylo zahájeno již týden připravované spiknutí proti náčelníkovi, který zde pokračuje v dovolené a celá výprava vyrazila na cestu domů. Náčelník, se slzami v očích (zrovna si nandával kontaktní čočky) naše ultimativní požadavky přijal a doprovodil nás do Tanvaldu na vlak. Tam jsme chtěli najít restauraci Labuť, abychom zjistili, zda tam nějaký cikán neběhá s nožem v zádech, ale bohužel zde již nestojí. Na nádraží nás čekalo první setkání s neschopností ČD. Protože je v Tanvaldu soukromá železnice, nemohli jsme si koupit jízdenku až do Prahy a dokonce ani moje režijka mi zde nezajišťovala obvyklé vážnosti. Navíc nikdo ze zdejších zaměstnanců nám nebyl schopen podat jednoduchou informaci, zda rychlík z Prahy do Karlových Varů vezme naše bicykly. To v Praze, tam už byli konkrétnější a informovali nás, že ne. Takže nás čekalo osmihodinové čekání na Hlavním nádraží, které jsme vyplnili závěrečným kritériem za potravou, a potom mariáškem v hale a turnajem v kostkovém tenisu. Přitom nás postihla další tragická událost. Jak si už možná některý vnímavější čtenář těchto řádek všiml, dopsala mi moje oblíbená modrá tužka a hrozilo, že deník zůstane nedokončen. Chtěl bych touto cestou poděkovat profesoru McDonaldovi za to, že mi nezištně zapůjčil svou tužku a tím umožnil dopsání našich zážitků. Cesta vlakem z Tanvaldu do Prahy byla okořeněna jen křečí do nohy, která postihla naše spřežení Tondu. To jsme se ale nasmáli. Naproti tomu cestu z Prahy do Karlových Varů jsme z větší části prospali.

Statistické údaje z 9. dne
Počet km : 15
Maximální rychlost : 60,1 (učitel)
Zajímavosti : cikán mlátící cikánku kvůli tričku. Nálet bodavého hmyzu na psy, úspěšný, lékárník usoudila, že to sroste a potah toho využil k získání větší porce ledu, v horkém počasí tak blahodárnému
Nedojeli : náčelník
Trasa: Nýčovy Domky – Tanvald – kritérium noční Prahou


ZÁVĚR

Zrychlený vlak se pomalu blíží ke Karlovým Varům, kolem mě panuje taková uvolněná nálada, opět se hraje mariáš, případně se kouká z okna. Všichni účastníci této výpravy, kromě náčelníka, se pomalu připravují na návrat do normálního života, do svých rodin, z otrlých cestovatelů se stanou opět obyčejní lidé. A mně nezbývá, než abych práci na tomto deníku zakončil. Při jeho tvorbě bylo třeba postupovat s největší opatrností a citem pro větnou stavbu, takže jsem postupoval, - no myslím, že docela dobře.
Pro ty, kterým by nevyhovoval můj rukopis z hlediska čitelnosti, bude zřízena internetová stránka www.chleba.com.

9. 8. 1998, Pavel Špak – pomocný učitel

 

Galerie