horovi.info

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Kola 2004 - Posázaví

Email Tisk PDF

ÚVOD

31.7.2004 tomu bylo přesně na den 6 let od okamžiku, kdy jsme začali psát historii a já deník kulturně-sportovního podniku, jenž vešel do povědomí veřejnosti razantně pod názvem "Kola". Nám se sice v posledních ročnících podařilo potichu vytunelovat obsah tohoto slova, které ale jako obchodní značka stále ještě představuje solidní konkurenci oběma nadnárodním koncernům. A proti filozofii voda, cukr, bublinky má ta naše - krev , pot a slzy (formulovaná kdysi Churchillem a poručíkem Beranem oživená, rozšířená a nyní prosazovaná pod souhrnným názvem znoje) větší perspektivu. Kolektiv soustředěný pod vedením náčelníka má tedy ambice na konci příštího týdne dovézt do Prahy posedmé za sebou puntíkový dres, stejně jako jej před několika dny také posedmé přivezl do Paříže Richard Viranque (Lance Armstrong bude určitě žlutý závistí). Letos stál, či spíše seděl, na startu tým ve složení, respektive pořadí: náčelník, pomocný učitel, poručík Beran, Aki, Beba a Lenka. Tedy tým bez lékárníka, bez outsiderů a bez kol. Také bez nováčků, samí ostřílení borci (kolaborci). Po 6 letech jsme se takto pokusili vstoupit do téže řeky, jejíž voda se letos pohybuje díky koloběhu korytem nazvaným Sázava.

Kapitola první - Polák 6

Na cestu do Soběšína nad Sázavou, do tábora YMCA, kam jsme chtěli mladým českým bratrům přivézt nového duchovního vůdce, neznaboha a náčelníka (tedy kompletní Svatou trojici), jsme se měli vydat po vlastní ose. Náčelník s Aki z Prahy, my ostatní z K. Varů. Jenže v předvečer odjezdu se poručíku Beranovi podařilo otevřít okno svého auta tak, že nešlo zavřít, z čehož byl patřičně zádumčivý a nezbylo nám tedy než zaimprovizovat ve spolupráci s akciovými společnostmi ČSAD a ČD a náčelníkovou škodověnkou. Myslím, že nic neprozradím, když prozradím, že se, bez dalších větších komplikací a všem chmurným Beranovým představám navzdory, dobrá věc podařila a v 16.47 jsme se všichni setkali na předem neurčeném místě, nádraží respektive železniční zastávce ve Vranicích, kde se naše ležení rozkládalo, jak se později ukázalo, již od roku 1921. Nečekaná změna výstupní stanice způsobila změnu barev u dvou pasažérů osobního motorového vlaku z Čerčan v černou, ale když jsme s Lenkou vystupovali, bez jakéhokoliv postihu, vypadalo všechno růžově.
Prohlídka chatky a sociálních zařízení nám růžové brýle na chvilku srazila z očí, takže se nám do nich při následném líném tenisu a nohejbalu dostalo trochu antuky a much, které společně s komáry představují mezi ubytovanými drtivou většinu. Hra s míčem, stejně jako vepřový řízek se salátkem na uvítanou, nám vlila optimismus do žil. A tento optimismus jsme se rozhodli večer zalít světlým i černým Ferdinandem za poslechu leckdy nadprůměrných písniček převzatých bohužel podprůměrnou country kapelou, kterou musel poručík Beran z plných plic podporovat svým důstojnickým hlasem, aby se výsledný sound alespoň vzdáleně podobal originálu a aby se Michal Tučný nemusel obracet v hrobě rychlostí 7200 otáček za vteřinu. Postupem večera se na všech začínala projevovat únava a začala přemáhat jednoho za druhým. S náčelníkem jsme vydrželi bojovat až do půlnoci a za odměnu jsme dostali příležitost k odchytu zajíců. Beze zbraní a pouhým zaklínadlem "Nu pagadi" jsme na ušáky nevyzráli, a tak jsme se odebrali do hajan a oni do zaječích.
Den končil příznačně pokusem o zamčení dveří chatky odemčených tak, že zevnitř zamknout nešly, takové malé deja vu. Usínat jsme měli ukolébáváni hučící Sázavou, ale řekněme si upřímně, už někdo někdy viděl hučet olej? Skupina Polák 6, což je naše krycí jméno a nápis na kartičce, se kterou pro nás náčelník fasuje gáblík až pro 9 osob a který nám tu s křesťanskou důvěřivostí vydávají, ukončila první den svého působení mezi těmi, kteří ještě neprozřeli.

STATISTIKA Z 1. DNE
Počet km: 1550 m
Max. rychlost: světlo (300 000 km/s) - ve vakuu
Zajímavosti: 1. V podvečer zavítal do osady známý herec Jiří Krampol. Jeho dnešní role měla ovšem jedinou větu, s despektem se rozhlédl a pravil "Tak to je fakt tady?", načežnasedl do své A8 a zmizel.
Nedojeli: lékárník, psi, Peugeot 405, létající talíř, Krampol
Trasa: KV - PHA - D1 -> Šternov - Č.Šternberk - Soběšín (kemp) - ČD -> viz jízdní řád (Praha - Vranice)


Kapitola druhá - 6 in 1

Jako polopenzisti jsme se ráno nemuseli starat o shánění snídaně, stačilo zajít do jídelny a chléb náš vezdejší nám dali dnes a snad nám i odpustili naše viny, tedy přesněji ty dva šátečky, které jsme si vzali navíc.Pak jsme si nechali naložit do nůše jídlo na celý den a vyrazili jsme do města s bohatou historií, do Kutné Hory, do felicie se nás vešlo všech šest. Náčelník dal koňům pít a po vedlejškách zamířil k cíli. 0,5 km před K. H. jsme ale zastavili, rozdělili se a nadvakrát triumfálně a s veškerým komfortem vjížděli do starobylého města. Nejdříve přišla na řadu cukr, káva, čokoláda v pizzerii na náměstí, po chvíli pak byla servírována další lahůdka, kterou jsme si na témže náměstí sami připravili, chleba s rajčátkem. Toto pro nás v podstatě svaté přijímání opepřil poručík Beran kradenou solí ukořistěnou v téže pizzerii. Na jeho obranu je třeba dodat, že slánku posléze vrátil a ušetřil si tak jeden otčenáš.
No a pak jsme šli za kulturou. Jako první to byla Billa - supermarket, no ale pak už doopravdy následovaly památky. Chrám sv. Barbory patří svou monumentalitou právem na přední místo. Při jeho prohlídce jsme byli svědky dalšího pokračování románu Lesk a bída průvodkyň a bohužel jsme se setkali s odvrácenou stranou kvality přednesu připomínajícího ze všeho nejvíce sirénu. Ale i tak převážily kladné pocity a společně jsme tak před dalším bodem programu poseděli v zahradní restauraci v centru. Svým kostem jsme tím dali odpočinout, zato ty, jež nám zůstaly po předcích uloženy v kostnici na místě bývalého cisterciáckého kláštera v Sedlci, jsme na pokoji nenechali a pěkně jednu po druhé si všech 40000 pečlivě prohlédli. Podle mého je sice zajímavější maso bez kosti než kosti bez masa, ale i tak jsme si z piety dali k večeři samá bezmasá jídla. Ovšem pro restauraci Kometa to bylo spíše slabé místo na jejím jídelníčku, takže jsme měli ke spokojenosti daleko, naštěstí však k nasvícenému a ve večerní atmosféře ještě nádhernějšímu chrámu sv. Barbory blízko, a tak jsme Kutnou Horu opouštěli plní dojmů.
Zpět se nás tísnilo v autě už jen 5, jelikož Aki se svou pražskou suitou, která nás provázela celé odpoledne, zamířila na noc do Prahy, jak vyšlo druhý den najevo, neznámo proč. Pod rouškou tohoto tajemství a pod dohledem téměř úplného měsíce jsme se vraceli do základního tábora, jehož brána byla v pokročilou hodinu otevřená stejně jako naše ústa, než jsme jim zavřeli oči.

STATISTIKA Z 2. DNE
Počet km: 70
Max. rychlost: dle vyhlášky
Zajímavosti: 1. V Uhlířských Janovicích Lenka testovala asertivitu obyvatel Posázaví, když se jednoho domorodce zeptala před tamním nádražím, kde že tu mají nádraží. Už to s ní vypadalo zle nedobře, naštěstí však byla napřažená ruka dotazovaného použita pouze k deklaraci směru.
2. Opilec před kostnicí rozbil část svého zálohovaného jmění a nesl tuto finanční újmu poměrně dobře: "Spadla, no! Co mám dělat?"
3. V Uhlířských Janovicích na nás ještě zaútočila obrovská kráva převlečená za dogu, omyla nám jazykem postranní okénko, ale byla asi nažraná, a tak zase odběhla, aniž nás ubylo.
Nedojeli: lékárník, Aki
Trasa: YMCA - Otryby - Zalíbená - Podveky - Nechyba - Uhlířské Janovice - Onomyšl - Košice - Malešov (nejeli jsme přes něj, je od dob Jana Žižky neprůjezdný) - Poztež - Kztná Hora - Suchdol - Poďousy - Červený Hrádek - Jindice - Nechyba - Podveky - Zalíbená - YMCA


Kapitola třetí - Pelíškův most

Při odběru snídaně nás už náčelník suverénně prezentoval jako Polákovi, takže si napříště můžeme dovolit chodit i bez kartičky. Na pořadu dne byla potom pěší túra do Zruče nad Sázavou.
Nejdříve bylo nutné překonat Sázavu, vzhledem k její stávající čistotě, raději suchou nohou. Podle mapy nám k tomu měl posloužit tzv. Pelíškův most. Zdá se však, že po něm kráčel naposledy sněžný muž, jehož od té doby, stejně jako onen most, nikdo neviděl. Řešení této záhady jsme nechali na panu Dänikenovi, až někdy přijede k nám na Hanou či do Posázaví, a řeku jsme přepluli vlakem až do stanice Kácov. Tam už na nás čekala samoobsluha s občerstvením a červená s kopcovitým profilem. Pustili jsme se do ní svižně, abychom do Zruče dorazili ve stejnou dobu jako Aki vracející se vlakem z Prahy, i tak jsme ale stihli vnímat a radovat se nad krásami okolní přírody. Nejvíce se samozřejmě radoval poručík biologie a když jsme došli k lánům, kde makovičky zrály, neznalo jeho nadšení mezí a málem by se nám byl přiopil ještě nezralými plody, naštěstí mu v tom naše staré moudré makovice zabránily.
Pauzu a rohlík s paštikou jsme si dali v Chabeřicích, náčelník s Beranem však neměli dost a přidali si partičku ve stolním tenise. Po tomto stolování byl před námi poslední už nepříliš náročný úsek, kterým jsme zručně dorazili do Zruče, v jejímž parku jsme se div nesrazili s Aki, jak je ten svět malej. Zruč ovšem také. Je tam všehovšudy jeden zámek, jeden supermarket, jedna hospoda a to všechno a možná ještě o něco méně se dozvíte v jednom infocentru od dvou celých nula pracovnic. Takže jsme to tam celkem snadno všechno zhlédli a courákem po kolejích s lehkým srdcem, těžkýma nohama a prázdným žaludkem se vraceli zpět.
V táboře jsme nejdříve kuřetem alá bažant vyřešili hladovou otázku a vzápětí jsme od paní vedoucí po preambuli "Jsem ráda, že vám chutná ..." dostali zásadní informaci "... ale na ten čaj se připlácí, 2 koruny". Tak už víme, jak je to s tou křesťanskou láskou, a milujem je čím dál víc. Podvečer jsme zasvětili opět sportu, tradičně tenisu a nohejbalu, tolik sil nám ještě zbylo a jelikož nám mezitím zavřeli hospodu, nezbylo než si vzít pivo s sebou do chatky, kde jsme si ještě hlasitě zahlasovali, ale čím jasněji nám lampa svítila do okna, tím víc jsme postupně umlkali, až i ten poslední hlas zhas.

STATISTIKA Z 3. DNE
Počet km: 11
Max. rychlost: tou nám Lenka alias Vrchní Kyselina zdrhla do supermarketu
Zajímavosti: 1. Ve zdejších lesích žijí datli chytří jako fík. Dokážou si vyklovat do stromu naprosto dokonale okrouhlé otvory a ti nejšikovnější si dovedou postavit i budku.
2. V Kácově jsme vystupovali nadvakrát. Ve stanici Kácov - železniční zastávka nás včas zastavili a upozornili, abychom pokračovali do zastávky Kácov - město, jelikož most přes řeku byl pro pěší uzavřen. Nedojeli: lékárník a sabaki ani siláky už nepíšeme a nemáme.
Trasa: YMCA - Kácov - Kácov - Chabeřice - Zruč nad Sázavou a po kolejích zpět


Kapitola čtvrtá - Zbylo nás 5 aneb Honza odvoz

Po včerejším turistickém výkonu jsme očekávali k snídani turistický salám, případně kus špeku, bez kterého nejsou výkony. Leč smířit jsme se museli a rohlík si obložili salámem šunkovým. Jestli si ale někdo myslí, že jsme si pak celý den ovlivněni snídaní váleli šunky, tak nemá talent. Bylo třeba potvrdit dosažené úspěchy a dosáhnout naplánované vrcholy, na posledním z nichž se již od poloviny 13. století tyčí hrad Český Šternberk.
Zaútočili jsme na něj podobně jako Jiří z Poděbrad od jihu, jenže proradní Šternberkové nám od dob krále obojího lidu do cesty postavili předsunutou baštu, takže jsme se poněkud zdrželi při jejím obléhání. Posádku jsme nechali chytře vyhladovět a pak už jsme bleskově ztekli samotný hrad a abychom nespadli do námi vykopané jámy, rychle jsme obsadili strategicky nejvýznamnější hospodu na nádvoří Služebnictvo nás přijalo téměř jako domácí pány, ač nemáme způsoby knížecí, a tak na prohlídku hradebních komnat jsme odcházeli navýsost spokojeni a plni očekávání, co nám průvodkyně zajímavého předvede. Byli jsme vzápětí po 45 minut pod vytrvalou palbou informacemi nabité slečny s kulomet připomínající kadencí. Po následné kolektivní analýze jsme některé zajímavosti rozluštili a ke konci už jsme přívalu slov natolik uvykli, že jsme se úspěšně zapojili do tipovací soutěže, co se střílelo hradebnicí. Interpolační metodou jsme se ve čtyřech iteracích dostali k parciálnímu řešení (medvěd -> mamut -> moucha -> kachny). Ověnčeni tímto úspěchem jsme jako hvězdy opouštěli Hvězdný kopec nechávajíce si otevřená zadní vrátka i hlavní bránu pro případný návrat na místo činu, kdyby se bylo třeba uchýlit do úkrytu, až nás zase bude honit mlsná, tak si nás zdejší kuchyně získala.
Cestu vlakem zpět, ostatně stejně jako prohlídku hradu, potažmo celý týden, jsme strávili obklopeni křesťany, přes které se k nám ani nedostal průvodčí, modrá armáda tak podlehla té Kristově. Následnou večeři jsme klasicky vyběhali při nohejbalu, při kterém nám piruetu kolem stromu na rozloučenou vykroutila Lenka, jež zkonzumovala celou dovolenou dvojnásobnou rychlostí a intenzitou, jak je konečně jejím zvykem. Sama si na dnešní večer proto zajistila transport domů a my jsme se měli dozvědět, kdo je tajemný Honza - odvoz. V kuloárech se pravda už cosi naznačovalo, jakési neověřené informace tu byly, díky Beranovým ústům rychlejším mozku to jméno už dokonce viselo ve vzduchu, ale punc oficiality dal všem spekulacím až příjezd jeho nositele a ono očekávané "Ahoj, já jsem Mirek". Potom už mohli všichni klidně spát a po krátkém posezení a rozloučení s odjíždějícími tak všichni svorně učinili.

STATISTIKA Z 4. DNE
Počet km: 11
Max. rychlost: výklad průvodkyně
Zajímavosti: 1. Prostořeká průvodkyně - "Nechci vám do toho kecat, ale koukáte se na zavřený vokno."
2. Beba překonala na chvíli svou ornitofobii a přiblížila se k sokolníkem vystavovaným ptákům nebezpečně blízko.
3. Cestou na Šterberk jsme se ocitli v těsném sousedství dálnice D1.
Nedojeli: lékárník, Lenka
Trasa: YMCA - Soběšín - Č. Šternberk - a zpět via ČD


Kapitola pátá - Študáci

Se snídaní jsme dneska měli pořádnou práci, neboť jsme jednak dostali porci navíc, takže jsme vzpomenuli skrze bonusové máslo Lenku a jednak nám se zbytky salámu nepřišla pomoct Dona, sympatická kníračka, se kterou jsme se touto salámovou taktikou spřátelili. Vše jsme ale zvládli a takto nasyceni se na následující dvě hodiny vrhli na tenis, aniž jsme vrhli. Míček se nám také dařilo držet nad sítí a jakžtakž ve hřišti, přičemž do nás slunce náležitě pralo. Po takové námaze pak muselo následovat víceméně relaxační odpoledne strávené tentokrát ve Vlašimi.
Na cestu jsme si vzali náčelníkův automobil, jelikož, jak je už známo, jiný nemáme. Na sladkosti je nejlepší zajít si do cukrárny a nebo si nechat zajít chuť. No, zašli jsme si do cukrárny a nelitovali. Nálada i cukr v krvi šly nahoru a my do zámeckého parku, kde byla pro zvídavé připravena naučná stezka o 11 zastaveních. Postupně jsme ji celou prošli a u jedné informační tabule byli osloveni zřejmě paní správcovou, která v nás vidouc, že umíme číst, bystrozrace rozpoznala študáky a postěžovala si na tu chamraď, co chodí do parku jen řvát, chlastat a fetovat. Na tu jsme dnes nenarazili, byl tam jen jeden takovej zvláštní člověk a ten tam přišel bubnovat. S vířením bubnu jsme tedy opouštěli Vlašim a společně se už těšili na vrcholný bod večerního programu, i když ne ze stejného důvodu.
Náčelník, Beran a já jsme se chystali do Soběšína na fotbalový televizní přenos, kdežto Bára s Aki kvitovaly s povděkem, že se nikam chystat nemusejí a mohou se věnovat oblíbenější činnosti. Neřešili jsme kvadraturu kruhu pátráním po takové zábavě, jež by předčila skutečnost, že hraje Sparta a po večeři pěšky vyrazili do soběšínské hospody. Mladý a dynamický trenér Straka poslal na hřiště typickou starou, nenápaditou, kotrbovskou sestavu, která nakonec upoceným způsobem průměrný kyperský celek Apoel Nikósia 2 : 1 porazila a umožnila nám tak dát si vítězného utopence a pivečko, ale náladu na výši nám musel udržovat jedině alkohol, nikoliv výkon sparťanů, oj Férencváros.
Zpáteční cesta nocí byla zato zajímavá až hororová. Couvající měsíc osvětloval z polí vystupující stíny kukuřičných dětí, černá se rozlévala nejen nad krajem, ale i v baťohu z naší černé tužky. Přes tyto nástrahy se nám cestou podařilo na fotografiích zachytit všechny góly, které toho večera padly a po půlnoci jsme se vrátili do tábora zjistivše, že křesťani ještě nespí a čert nikdy. Co čert nechtěl, náčelník ztratil baterku. Od oznámení ztráty k nalezení baterky vedla časová linka o délce 38 vteřin a 5 sekund, což je náčelníkova norma, takže se nikdo z nás ani nestihl vylekat věda, že jde o náčelníkův oblíbený kousek. Usínali jsme tedy v klidu.

STATISTIKA Z 5. DNE
Počet km: 60 + 6
Max. rychlost: náčelník utíkaje před kukuřičnými dětmi
Zajímavosti: 1. poslední exemplář neznámého a neurčeného hmyzu žijícího, teď už ne, ve vlašimském parku skončil na náčelníkově podrážce.
Nedojeli: lékárník, Lenka, mobil+baterka (náčelník) - málem
Trasa: YMCA - Otryby - Zalíbená - Podveky - Nechyba - Zbizuby - Zderadinky - Licoměrsko - Tehov - Kladruby? - Pavlovice - Vlašim - et vice versa


Kapitola šestá - Návštěva Ratají a pana Štoka

Dnešní den měl být po včerejším úspěšném střihnut podle stejného vzoru, což by teoreticky mohlo kronikáři přinést určité potíže, abych se neopakoval. Jenže šedivá je teorie a zelený strom života, co kapitola to originál a co slovo to perla. Ale skromnost stranou, snídaně byla opět bohatá, minimálně na kalorie, a bylo třeba je kompenzovat.
Čtyřruční hra pro čtyři rakety a tři tenisáky na dvě hodiny znamenala aktivní odpočinek jedna báseň. Po rychlém občerstvení následovala rychlá jízdy, tentokrát do Ratají nad Sázavou. Prvek očekávání tam také velice rychle vystřídal prvek zklamání, neboť Rataje zjevně nejsou připraveny na nějaký příliv turistů, ba dokonce ani na pár kapek, takže to pro nás tentokrát byla taková samoobsluha. V nabídce jsme si našli dva poněkud prošlé hrady, dolní (15. století), horní, dnes už zámek, poněkud méně okoralý a jednu poměrně čerstvou hospodu, která nám posloužila k posilnění, přičemž o druhé ratajské hospodě je mi hanba se vůbec zmiňovat a dělat jim jakoukoliv reklamu. Ratajím jsme dali tak rok, maximálně dva, než jim tam vychcípají všichni psi, a každopádně sbohem, protože vracet se sem nehodláme.
Do osady jsme se vrátili k večeři, po níž jsme se na dvě hodinky oddali individuální relaxaci, ke které nám postačila postel, knížka a hudba. Já sám jsem si pak přidal lesní procházku, která však tím, že časově kolidovala s vylidněním celého tábora, zavdala u zbytku výpravy příčinu k obavám, že jsem snad byl předhozen, jak se při každém jídle ukazuje, věčně hladovým křesťanům, ale na večerní party v komunikační místnosti naší chatky jsme byli kompletní.
Hlavním hostem na ní byl na náčelníkovo pozvání pan Štok z Božkova. Přestože šlo o absolutního abstinenta, protože kromě toniku jsme do něj nic nenalili, dokázal svou přítomností a zejména proměnou těla do krve udržovat zábavu až do půlnoci. Ani jsme si nevšimli, kdy odešel, ale muselo to být někdy, když jsme zrovna byli na záchodě. Hledali jsme ho pak už jen v umývárně, ale marně. Našli jsme však alespoň cestu do postelí, kde je nám nejlépe. Doufejme, že i ráno nám bude dobře, přinejmenším jako v chaloupky stínu.

STATISTIKA Z 6. DNE
Počet km: 22
Max. rychlost: náčelníkův servis (65 km/h *est)
Zajímavosti: 1. Ratajský prasopes svou ne zrovna vyzáblou postavou v sedě zastínil celý auto.
2. Chvilku jsme sledovali křesťany hrající tenis, ale neměli talent, voči z toho bolely. Takový by neměli pouštět na kurty, ale radši přikurtovat.
3. Čest Ratajím zachraňovaly přesně jsoucí sluneční hodiny z roku 1950 ukazující v parném létě zimní čas a to osvěží.
Nadojeli: lékárník, Lenka, dvoubarevný tenisák (už byl téměř náš)
Trasa: YMCA - Otryby - Nechyba - Rataje nad Sázavou a zpět


Kapitola sedmá - Čertovská Sázava aneb No fest, no brázda

Za stále krásného letního počasí jsme se rozhodli celý tento den strávit v Sázavě. Nešlo však o nějaké ráchání ve vodě, jak by se mohlo na první poslech zdát, nýbrž o celodenní výlet do města, kterému dala krajem, jímž se touláme, meandrující řeka jméno. Nebo naopak, to už se dneska nedá zjistit.
Stěžejním bodem programu měla být návštěva právě probíhajícího Sázava festu, kde si ve směsici kapel a melodií každý mohl najít tu svou. Na místě nás však čekalo nepříjemné zjištění, že jednodenní lístek není k mání, což nás naladilo na stejnou vlnu s obyvateli města, kteří své sympatie s organizátory vyjadřovali nezřídka velice hustě těšíce se přitom na pondělí, až bude po všem. Nechali jsme tedy festival organizátorům, pro něž je asi pořádán, a pustili se do přeprogramování návštěvy Sázavy. Slunce pralo na třicet bez namračení, takže jsme se o místo na něm nemuseli prát a svorně tak stihli ještě před polednem zběžně prohlédnout Sázavský klášter. Následoval první pokus o dosažení Čertovy brázdy ztroskotavší na naší nechuti kráčet po zelené asfaltovou silnicí. Přednost jsme dali rychlému občerstvení, báčku na náměstí a cukrárně tamtéž. Pak nás, jak už jsme zmínil, odpálkovali na Sázava festu a fiaskem skončil i druhý pokus o Čertovu brázdu, tentokrát po žluté, která se nám zdála příliš zelená divokým a poněkud páchnoucím porostem. Zamířili jsme tedy znovu na náměstí a zvířili nehybný vzduch tenisákem, abychom si udělali hlad a povedlo se.
Podvečer jsme potom strávili v příjemné restauraci Farma "B", kde ovšem vařili áčkově. Takže jsme tam hodovali, diskutovali, chytali vosy do piva a sledovali cvrkot. Nepřeslechnutelný byl zejména ten od vedlejšího stolu, kde jeden mladej, napitej a už filozof řešil neustálým opakováním kardinální otázky "Kde na to vyděláš?" problém potenciální vyživovací povinnosti s jednou, podle všeho už pár týdnů notně zainteresovanou, slečnou. Jak to dopadlo, jsme se však nedozvěděli, konečně čísla statistického úřadu budou k dispozici až za několik měsíců. Večer jsme se přece jen na Sázava fest podívali, a to do přilehlého parku pro neplatiče. S Beranem a Bárou jsme tam ze vzdálenější scény tušili Psí vojáky a z té bližší slyšeli Vypsanou fixu. Náčelník s Aki nechtěli krmit komáry a zvolili raději procházku ulicemi města.
Do půlnočního vlaku nám zbývající hodinku jsme se navzájem prostřednictvím karetní hry topili ve sračkách a v dobré náladě pak nastoupili do motoráku do Vranic. V tomto jediným vagónem vytvořeném vlaku jsme cestovali pod dohledem neobyčejně vysmátého průvodčího a s řadou podobně veselých lidí včetně jednoho lokálního opilce. Lokálka nás bezpečně dopravila na zastávku a baterkou osvícený náčelník dovedl temným lesem celou výpravu do tábora na poslední odpočinek.

STATISTIKA Z 7. DNE
Počet km: 7,7
Max. rychlost: 77 (veselý vlak)
Zajímavosti: 1. Krušovická desítka za dvanáct chutnala Beranovi nadmíru, což s jemnou nelibostí nesla i roznášela paní vrchní pravíc: "To vám dopřál, co, brigádník. Budu ho muset poučit, jak se točí pivo."
2. Z toho, co jsme na Sázava festu přece jen zaslechli, se nám nejvíce líbila píseň "Tohle je zvuková zkouška".


Kapitola osmá - Zpět mezi pohany

Tak jako každý z uplynulých i ten dnešní a poslední den začal východem slunce a od rána dávalo jednoznačně najevo, že nám zase vyšlo počasí. Na jeho paprsky jsme reagovali individuálně, než i těm největším ospalcům otevřelo oči, ale pak jsme již kolektivně zahájili ústupový manévr.
Nejdříve jsme poklidně poklidili a spořádaně se vydali spořádat snídani. Pak jsme jako blesci sbalili a vypadli a za půldruhou hodinku seděli na Šternberku nad svačinou, to víte, do oběda daleko. Zato do Prahy blízko, a tak jsme tam v poledne byli.
Šok z velkoměsta po týdnu stráveném na samotě u lesa byl pro Aki tak velký, že se raději hned vrátila o 100 let a km zpět na východ. Bohužel frnkla nám i s foťákem, čímž citelně oslabila dokumentační část závěru výpravy. Mohl bych to sice v deníku kompenzovat větším důrazem na popis prostředí a čtenářovu obrazotvornost, ale nebudu si kazit styl a psát jako Stendhal kvůli někomu, kdo čumí, kam nemá, zejména do benátskejch zrcadel odrážejících velice velice spornou ideu, že v jednoduchosti je krása. Takže Aki má od nás Šternberk zakázanej a od náčelníka podmínku s výstrahou.
Odpoledne jsme se tedy už pouze ve čtyřech Saharou a podzemím vydali do Luxoru, přesněji vyprahlou Prahou a metrem do největšího knihkupectví. V tomto nepřeberném množství knih jsme se dokázali ovládnout a nepřebrali, jen Beran s Bárou si na osvěžení ducha dali knížečku. Dopřáli jsme si však zakrátko v Radničním sklípku. Uzené koleno Dolly Buster aglio olio bylo prostě senzační, a tak jsme si výtečnou náladu odnášeli s sebou do kina n film Starskey a Hutch. Tato komedie rozhodně snesla měřítko dnešního večera, jehož závěr sponzorovala fa Znovín Znojmo a Sýrařství Johna Cleese.
A pak se objevilo obrovské kladivo a praštilo pisatele deníku do hlavy - to si nevybavuji.

STATISTIKA Z 8. DNE
Počet km: 50
Max. rychlost: 130,002 na D1
Zajímavosti: 1. Zatímco náčelní bez nehod a s větrem o závod dosáhl Prahy, pirát dálnic skončil v pangejtu, se svým autem a velkou klikou.
2. V metru jsem měl příležitost poměřit svou placku s odznakem revizora dopravního podniku, jenž mě poněkud drze vyzval na souboj a pak už jen s omluvným gestem ustrašeně opakoval: "Mně to bylo jasný."
Nedojeli: lékárník, Lenka, Aki + foťák
Trasa: Vranice - Č. Šterberk - Praha

 


 

Galerie