horovi.info

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Kola 1999 - Plzeňsko

Email Tisk PDF

ÚVOD

Po loňském zdařilém cyklistickém zájezdu se dalo očekávat, že se všichni členové naší demokratické a pluralitní jednoty budou snažit na tuto pěknou tradici navázat. Již v průběhu roku se v kuloárech při různých našich sjezdech na toto téma živě diskutovalo. No a v létě se sešel rok s rokem a kde nic tu nic. Jako bychom se zalekli, že naši původní myšlenku, se kterou jsme před rokem začínali a na kterou si už, abych pravdu řekl, nevzpomínám, zneužily nejrůznější konkurenční organizace ke lživým kampaním s cílem diskreditovat tuto naši akci, která si získává čím dál větší popularitu. Jen pro ilustraci pár čísel: 5, 0, dodatkové číslo 37. Nebo-li internetovou stránku naší jednoty navštívil za uplynulý rok nadprůměrně inteligentní muž ve věkové kategorii 20-25 let s bydlištěm v Bečově nad Teplou pětkrát. Naproti tomu podle nejnovějších průzkumů ve stejném vzorku se nenašel jediný člověk, který by zavítal na stránku Terryho Foxe, takže je jasné, kdo má máslo na hlavě a komu zvoní hrana. Mimochodem, co se týče dodatkového čísla, 37 je druhé nejmenší prvočíslo, jehož ciferný součet je 10.
Přes tyto objektivní potíže se náčelníkovi podařilo během jednoho týdne přesvědčit všechny pochybovače, zmobilizovat všechny síly a připravit vše důležité k tomu, abychom mohli 9. 8. 1999 vyrazit. Nejtvrdším oříškem pro náčelníka bylo zlomit odpor lékárníka, který ještě dva dny před plánovaným odjezdem hazardoval při seskoku s padákem. Druhý den to vypadalo všelijak, teprve k večeru se začalo vyjasňovat a v jednu hodinu po půlnoci odcházel lékárník z vinárny U Radnice zlomený, jak zákon káže. Naší cestě tak už nestálo nic v cestě.


Kapitola první – Prameny

Na rozdíl od minulého roku jsme vypustili cestu vlakem. O charakteristický rys této dopravy jsme ovšem nepřišli. Zpoždění. Nemá cenu zpětně diskutovat o tom, kdo ho zavinil, ale než se naše zpočátku pětičlenná skupina startující z karlovarské čtvrti Doubí rozkoukala, rázem tam byla půlhodinka navíc, což by dokázalo zastínit nejeden motoráček. První úsek cesty pak probíhal vcelku poklidně, šlo o rovinatou část etapy s nezajímavým okolím. Ovšem na sedmnáctém kilometru čekala odměna. Údolí říčky Teplé se rozevřelo a před zraky všech se jako perla v královském diadému rozzářilo městečko Bečov nad Teplou. Bečov je opravdu město nevšední krásy, výkladní skříň ČR, klenot Slavkovského lesa, monumentální kulturněhistorické středisko, Mekka všech milovníků umění, rodiště géniů minulosti i budoucnosti, Everest pro všechny, kteří si kladou ty nejvyšší cíle, v neposlední řadě zatím jediné kandidátské město, které má šanci uspořádat současně zimní i letní olympijské hry v roce 2007 a v poslední řadě jde o město, které v nejbližším tisíciletí představí novou vlastní hymnu, vlajku, měnu a po úspěšném dokončení oprav kanalizace také nový televizní kanál. V tomto mém domově, o kterém se mi snad podaří někdy pohovořit šířeji, jsem se tedy připojil k ostatním, doplnili jsme tekutiny a potraviny, redukovali jsme výstroj profesora McDonalda o 40%, aby s námi mohl pokračovat i v kopcovitějších částech cesty. Zároveň předal náčelník profesorovi při slavnostním ceremoniálu puntíkový dres za aktivitu při etapách v roce 1998. Profesor neskrýval dojetí, zatímco my ostatní jsme úspěšně skryli zklamání a s vervou se pustili do boje o nový dres.
Další zastávku jsme plánovali v Mnichově. Přinutila nás k tomu žízeň. Naneštěstí U Křížů měli zavřeno, a tak zájemcům o čerstvý studený pramen, případně Staropramen, sklaplo. Pokusili jsme se o řešení této zapeklité situace a zamířili k Číhanským pramenům. Odbočku na Číhanou jsme ale při tempu, jakým jsme šlapali, minuli a první hospodou letošní jízdy se stala restaurace v Závišíně. Tam tedy většina z nás zvýšila promile alkoholu v krvi, ale pohyb na hranici zákona nám zřejmě svědčí, jelikož jsme pokračovali v pohodě. Cestou do M. Lázní jsme byli u hotelu Krakonoš, na vyhlídce na město a na rozhledně, kde nás jeden velice ochotný pán, ač v té chvíli napaden hejnem dotěrného hmyzu, vyfotografoval, krátce nato už ale utíkal, co mu nohy stačily, aby se much zbavil. Mouchy přitom spokojeně přisáté na jeho zádech dopřávaly svým křídlům odpočinek. Jak tento hezký příběh pokračoval, bohužel nevíme, neboť jsme v předtuše blížícího se deště byli nuceni hledat střechu nad hlavou. Našli jsme ji na mariánskolázeňské kolonádě, poblíž fontány, kde jsme lehce posvačili před očima věčně hladových lázeňských hostů odkázaných na nejrůznější diety. Náš řízek, palačinky a zmrzlina je jistě povzbudily do jejich boje proti nadváze. Po dešti jsme pokračovali do Velké Hleďsebe, konkrétně do jednoho bistra. Šlo o poměrně malé bistro. Velkého tam vlastně nebylo nic, kromě kulečníkového stolu a televize. Shodou okolností se na obou těchto kusech nábytku odehrávala strhující dramata s nervydrásajícími rozuzleními. U stolu předváděl lékárník skvělou sólovou skladbu pro dřevo a slonovinu na 40 a více úderů s limitem na 60 minut. Během této doby úřadovala v televizi Esmeralda a její přítel José Armando Peňarelo. Těžko shrnout do jedné věty přednosti této vynikající novely pro telata. Sžíravá ironie, vtipné dialogy, překvapivé otázky, ještě překvapivější odpovědi, dramatické zápletky, nečekaná rozuzlení, všichni jsme si oddechli, když to skončilo. Následoval přesun do lesa, k Medvědímu prameni, kde jsme si přichystali nocleh a táborák. Noční déšť nás zastihl připravené, jen nás trochu trápila obava ze zvýšení hladiny vody z pramenu, který měl takovou průtokovou rychlost, že jsme ho téměř neviděli.

STATISTIKA Z 1. DNE
Počet km: 58
Max. rychlost: 51,0 (poručík Beran)
Zajímavosti: koňský potah se senem (2 koně – hnědáci), po jejich předjetí se zvýšila rychlost potahu a možná se i zlomil bič kočí.
Nedojeli: 40% výstroje profesora McDonalda
Trasa: K. Vary – Doubí – Bečov nad Teplou – Mnichov – Závišín – Mariánské Lázně – Velká Hleďsebe


Kapitola druhá – Kynžvartská nula

Hned ráno jsme si zahráli na schovávanou. Soutěž měla velkého favorita – sluníčko, ale nakonec se z vítězství radoval nečekaně náčelníkův tachometr a sluníčko se muselo spokojit se stříbrnou medailí.
Potom jsme posnídali před supermarketem Plus v M. Lázních. Když byl nákupní vozík vyprázdněn, lékárník ve spolupráci se spřežením se pokusili otestovat jeho jízdní vlastnosti. Vozík dopadl dobře, horší to bylo s lékárníkem, který na tak rychlý stroj nebyl psychicky připraven, ale zatím nebylo třeba změnit trasu k nejbližší psychiatrické léčebně, neboť my ostatní máme nervy z ocele a pobyt labilní osoby v našem středu nás nemůže rozhodit. Další zastávkou našeho putování se stal zámek v Lázních Kynžvart. Prohlídka jeho expozice ostatně dala název této kapitole. V pozadí všeho stála sympatická průvodkyně s hlubokými znalostmi, konverzačním talentem a smyslem pro humor. Tato veselá osoba nevynechala jedinou příležitost, aby suchopárný výklad neproložila nějakou anekdotou, veselou historkou či vtipným kvizem. Díky tomu nám provždy zůstane v paměti, že počet stránek v největší bichli kynžvartské knihovny je nula, neboť jde o desky na mapy. Pravda, je to trochu suchý humor, a to je také jediný důvod, proč nepřidám další hezký příběh, obávám se totiž, že by mi při jeho zapisování vyschla náplň v tužce. Po prohlídce jsme si vyjeli do zámeckého parku, kde jsme se zastavili v kapličce, abychom se pohroužili do modliteb k bohu Slunce a prosili jej o lepší počasí. Toto naše rouhání ve stánku Páně bylo později po zásluze potrestáno. Krátce sice získal vládu nad oblaky Hélios, takže jsme stihli fotbálek ve Třech Sekyrách i koupání v Chodovské Huti, ale posléze opět zvítězila rozpínavost křesťanství nad starou dobrou řeckou mytologií a Nejvyšší počal skrápět nás neznabohy svěcenou vodou. A možná že to mělo krátkodobý účinek, protože profesora McDonalda a poručíka Berana přimělo toto osvícení k tomu, aby nám zajistili v Broumově, kam jme nakonec dojeli, nocleh. Skutečnost, že jsme se uložili ve stáji, však považovala zřejmě celá Svatá trojice za provokaci a na nejvyšších místech byla následně dohodnuta dodávka dalších hektolitrů svěcené vody.

STATISTIKA Z 2. DNE
Počet km: 35
Max. rychlost: 57,0 (potah Tonda)
Zajímavosti: Tonda přejel plže (šnek bez ulity) a někdo neznámý veverku.
Nedojeli: málem tachometr (náčelník) a peněženka (lékárník)
Trasa: Velká Hleďsebe – Lázně Kynžvart – Stará Voda – Tři Sekyry – Chodovská Huť – Broumov


Kapitola třetí – Fucking weather (Scheißkeiserwetter)

V den, jehož největší událostí mělo být zatmění Slunce, jsme vstávali zvolna. Obloha byla převážne zatažená a snídani nám zpříjemňovala hudba vyluzovaná kapkami všudypřítomného, a jak se později ukázalo, všeprostupujícího deště. V té chvíli nám déšť ovšem nevadil a byli jsme stále poměrně dobře naladěni, o čemž svědčí fakt, že potah Tonda a já jsme se podělili o část své snídaně s kocourem Mikešem, který byl, stejně jako jeho pohádkový jmenovec, neobyčejně odvážný, protože se nezalekl našich psů. Než jsme odešli, zbavil jsem ještě Mikeše dotěrné blechy, a tak byl Mikeš šťastný, jako již zmíněné zvířátko.
Na dnešek jsme plánovali také přechod česko-německých hranic a jelikož ne všichni disponovali platným cestovním pasem, rozdělili jsme se na dvě skupiny. Skupinu A jsem tvořil já, poručík Beran, lékárník a náčelník, jehož účast ve skupině jednoznačně zdůvodňuje, a to je snad každému jasné, proč bylo naše označení skupina A a ne třeba skupina C, do které byli začleněni profesor McDonald a potah Tonda.
Skupina A ve svižném tempu a bez větších problémů překročila hranice, jen poručík Beran měl potíže s bydlištěm uvedeným v jeho pasu, ale pro krátkost času neměl příležitost poučit mladého xenofoba o tom, že jeho pohled na občany, kteří jsou obtížněji přizpůsobiví, což vyplývá z jejich odlišné mentality, brutality a kriminality, je poněkud přízemní a tak se pouze narovnal v sedle, aby tak reprezentoval výši své postavy i nadhledu. V Německu, ještě před příjezdem do Mähring, jsme si s náčelníkem prosvištěli některá slovíčka, aby pak náčelník následně zakoupil v místním Beckerei u alte Frau Mayer makový a jablkový Kuchen. Kvalita těchto kulinářských výrobků byla velmi dobrá a takto posilněni jsme chtěli vyrazit na zpáteční cestu. Jenže přišel déšť a s ním chlad a všechno bylo rázem jinak. A tak jsme se pustili do boje s živly. V poločase jsme vedli, jelikož jsme celkem rychle zatlačili chlad do defenzívy svižnou improvizovanou rozcvičkou oživenou dokonce několika baletními prvky. Po přestávce nám už ale nestačily síly na drtivý nápor deště a do Broumova jsme se vrátili promočení na kost a poražení na hlavu. Náladu nám zlepšila až skupina C, která po celou dobu naší krátké mezinárodní etapy brouzdala příhraničními lesy, takže po příjezdu svým vzhledem připomínali spíš lesní dělníky než cyklisty. Když jsme oschli aspoň tak, aby z nás nekapalo, a když přestalo pršet, vydali jsme se přes hory a doly směrem na Konstantinovy Lázně a tábor jsme vybudovali kousek před touto obcí, pod zříceninou hradu Krasíkov. Tam jsme povečeřeli a když bylo všechno snědeno, opékali jsme si mokré boty. Nakonec jsme ulehli všichni pod hvězdami, které se po dlouhé době ukázaly.

STATISTIKA Z 3. DNE
Počet km: 46
Max. rychlost: 75,0 (poručík Beran)
Zajímavosti: Cikánov – v této oblasti zřejmě rozšířené označení pro město Chodov.
Zatmění – podařilo se nám ho sledovat v Česku i v Německu, ale pouze částečné.
Lékárníkem neidentifikovatelné zvíře ve skladišti kol a hadrů v hradu.
Náčelníkova kreditní karta funguje i na západ od našich hranic – test byl pozitivní.
Nedojeli: lékárníkovo tričko
Uhořeli: kromě mě a profesora McDonalda všem boty (náčelník -> lékárník –> potah Tonda -> poručík Beran)
Trasa: Broumov – Mähring – Broumov - Planá u M.L. – Krasíkov (obec) – Krasíkov (zřícenina na kopci)
Zajímavost č.5: DUCK – podle všeho odvážnější zvíře než kocour Mikeš, ani kočka ani pes.


Kapitola čtvrtá – Začátečnické štěstí

Během noci se většina z nás věnovala výzkumu působení mrazu na člověka. Tato výzkumná akce pod vedením profesora McDonalda dosáhla nečekaných výsledků. Nejodvážněji si počínal náčelník, který nocoval ve spacáku vynalezeném dr. Extrömem z Trömsö a který běžně používají africké karavany pro cesty Saharou, když je opravdu dobré počasí. Náčelník nezapomněl samozřejmě ocenit přínos Extrömova objevu pro společnost a adresoval mu několik jadrných slov od srdce vycházejících.
Na snídani jsme si zajeli do Konstantinových Lázní a jelikož teplota dosud nevystoupala dost vysoko, museli jsme se zahřívat během okolo stolu. Potom jsme se vydali na Plzeň, kde jsme měli zajištěnou střechu nad hlavou díky našim psům a jejich bývalému majiteli. Cestou jsme si nezapomněli kopnout do míče na hřišti pernarecké tělovýchovné jednoty a po obědě ve Městě Touškov jsme se začali blížit k Plzni.
Tradiční večerní žravosti padl za oběť guláš připravený lékárníkem. Večer jsme pak vyrazili do hospody, kde se nám stal útočištěm kulečníkový stůl. Hráli všichni, někteří poprvé, někteří zkušeně, někteří dobře a já hrozně. Největším překvapením vyl výkon našeho spřežení. Nikdo mu neuvěří, že kulečník nikdy nehrál, neboť jeho neuvěřitelné šťouchy, před i za vlastním tělem, byly prostě famózní. Hráli bychom jistě i hodně přes půlnoc, ale když během mé exhibice s lékárníkem koule přeskočila okraj stolu a s rachotem dopadla na zem, vystrašený personál zhasl světlo a my byli v pytli. Noc v plzeňském paneláku byla dlouhá, ale pouze pro trio s největším množstvím sil. Ke mně a k náčelníkovi se tentokrát připojil potah Tonda, kterému zřejmě svědčilo domácí prostředí. Debatovali jsme zasvěceně až do půl čtvrté a když jsme vypili druhé červené, všichni tři jsme odešli zaslouženě odpočívat.

STATISTIKA Z 4. DNE
Počet km: 48
Max. rychlost: 62,0 (poručík Beran)
Zajímavosti: Na vrcholu jednoho z kopců se ocitl jako první náš lékárník, okolnosti případu jsou nejasné a vyšetřování pokračuje.
Ležící krávy očekávající déšť ulehly a nikdo už neví jestli vstaly, neboť nepršelo.
Nedojeli: lékárník si před spaním připravil fernet s fantou, usnul a nikdo to po něm nedojel.
Trasa: Krasíkov (zřícenina) – Konstantinovy Lázně – Pernarec – Město Touškov – Plzeň


Kapitola pátá – Zkurvená hlavní

V Plzni nás ráno vzbudilo sluníčko, konkrétně mě a profesora McDonalda. Proto jsme zajistili snídani, po které jsme vyjeli. Nejprve do cyklocentra, kde bylo potřeba zajistit opravu poškozených kol a také najít tenisák, který zakopl potah Tonda při fotbálku, jímž jsme si krátili čas během opravy bicyklů. V Plzni jsme ještě stihli natipovat tiket v sázkové kanceláři Tip-Sport a co nejrychleji jsme ujížděli pryč z města s cílem dorazit večer do Újezda, kde má poručík Beran chalupu. Na jízdu Plzní budeme všichni chtít co nejdříve zapomenout, poznali jsme, že by městu dálniční obchvat slušel. Další cesta nebyla o moc lepší, po hlavní silnici se jede blbě, a tak jsme šlapali, abychom to měli za sebou. Zastavili jsme teprve v Přešticích a v místní cukrárně jsme si pořádně osladili život. Obsluha s námi měla spoustu práce, což bylo patrně způsobeno tím, že měla jen jedny ruce a v cukrárně jsme nebyli sami, bohužel.
Potom už zbývalo zdolat poslední dva kopce a dojeli jsme do Újezda. Večer jsme tam vyplnili sportem. V pinčesu se radovali náčelník s lékárníkem, já se psy jsme se radovali už méně, když na to teď s odstupem času myslím, řekl bych, že nás to docela nasralo. Ale náladu nám spravila večeře, guláš už jsem nejed’ ani nepamatuju. Rozptýlením pro nás bylo také neustálé představování se stále novými přicházejícími lidmi, později už i s lidmi vracejícími se, takže jsme poznali spoustu nových, a potom staronových tváří.
Ve 20.07 – pane řediteli, měl bych pro vás námět na reportáž a taky byste mohli vysílat programy včas, když v osm tak v osm – jsme si společně vychutnali znělku z Esmeraldy, dál jsme to ale nevydrželi, to bychom si nemohli vychutnat opečené buřty a náčelník se stejně potřeboval jít vyčůrat. U táboráku se potom každý snažil co nejlépe zabavit, zabékat a zapít. Protáhlo se to až do rána – ovšem jen pro některé z nás.

STATISTIKA Z 5. DNE
Počet km: 37
Max. rychlost: 53,0 (náčelník)
Zajímavosti: Potah neměl formu na tah a odpad’ jako první. Z lingvistické debaty mezi mnou a náčelníkem vzešlo několik zajímavých námětů pro reformu německého jazyka, jelikož ta poslední se nezdařila. Náčelník, normálně neholdující hře na hudební nástroje, lítal kolem ohně s kytarou a na koštěti.
Nedojeli: brzdové špalky (lékárník, profesor McDonald), pravá čočka (náčelník), dvě koruny (učitel)
Uhořeli: text dosud nezjištěných písní díky nedbalosti psů.
Trasa: Plzeň – Přeštice – Kucíny – Dolce – Újezd


Kapitola šestá – 2. Mnichovská prohra

Spící výpravu jsem ráno vzbudil zpěvem. Názory na jeho kvalitu se mohou různit, zato jeho sílu ohodnotili všichni pěti hvězdičkami a málem i černým puntíkem.
Dopoledne jsme si pinkali a házeli na koš a po špagetách jsme se vydali na návštěvu vodního hradu Švihov. Cesta vedla náročným terénem, během ní jsme se zastavili v pravěkém městečku na vrchu Velký les (556 m n.m.). Životní podmínky těchto lidí jsou neúnosné, člověk by se divil, že je něco takového možné na konci 20. století. Bytové jednotky byly tvořeny výhradně kamenem, sociální zařízení veškeré žádné, o odděleném pokojíku pro dítě vůbec nemluvě. Proto jsme asi nikoho z obyvatel nepotkali a vypadá to, že se nám zřejmě začínají hromadit ve Francii a Velké Británii, jelikož z výše uvedených důvodů mají větší šanci na získání azylu než naši cikánští spoluobčané.
Na hradě Švihov byly podmínky pro pobyt už lepší. Při prohlídce jsme si všimli dvou mladých lidí, kteří vypadali na to, že by chtěli na Švihově bydlet a kromě toho vypadali divně. Na nádvoří jsme zhlédli představení kočovné ochotnické společnosti ze Stodu, jejichž herecké výkony vcelku odpovídajícím způsobem ocenil náčelník při placení dobrovolného vstupného na 1 Kč. Cestou zpátky do Újezda jsme trochu bloudili po modré značce, což nás vyčerpalo natolik, že jsme se museli posilnit v hospodě v Měčíně. Tam jsme si zalepili trochu žaludek a potah Tonda píchlou duši.
Když jsme dojeli do Újezda, čekala nás tam zdrcující zpráva. Mnichov 1938 v nás dodnes udržuje nepříjemné pocity, Mnichov 1860 nás tedy bude strašit ve snech nejmíň dalších 50 let. To, co jeho fotbalisté předvedli na hřišti, nás připravilo o možnost výhry.
Po tomto traumatu a po předešlé probdělé noci nebyla nálada u ohně zvlášť vzrušující. Zatímco jsme si se psy a s profesorem lehli do trávy, lékárník s náčelníkem se pustili do jejího balení, poručíka Berana soužilo oka pálení, a tak jsme po půlnoci přerušili tohle válení a šli jsme spát.

STATISTIKA Z 6. DNE
Počet km: 41
Max. rychlost: 60,0 (potah Tonda)
Zajímavosti: Měčínská hospoda obsahuje největší počet much na osobu a kilometr čtverečný. Nejlepší špekáček je ten, který si upečeme až za hodinu.
Nedojeli: kus duše našich psů
Trasa: Újezd – Horšice – Radkovice – Skála – Švihov – Hráz – Měčín – Újezd
Zajímavost č.6: náčelník se opět ukázal jako zdatný krotitel divé zvěře, prase téměř začalo panáčkovat.
Zajímavost č.7: Vitouň (Vytůň) – obec dvou názvů.


Kapitola sedmá – Dlouhá cesta domů

Poslední den jsme vyjeli už brzo ráno a začali tak ukrajovat první kilometry dnešní nejdelší etapy. Tempo jsme nasadili vražedné, a tak jsme se v Plzni museli rozloučit s prvním odpadlíkem. Poručík Beran byl tentokrát tím hříšníkem.
Na nádraží jsme si tam zahráli báčko a na housle, a pak jsme svěřili sebe a svá kola do rukou ČD. Po loňských zkušenostech jsme se s koly rozloučili a možná naposledy se s nimi vyfotografovali.
Po příjezdu do Mariánských Lázní se uvidí, zda nebudeme muset pokračovat pěšky. Ve vlaku ještě náčelník předvedl etudu na téma „Ztratil jsem peněženku„, ale diváky jen málo nadchl, jejich zhýčkanost je v dnešní době příznačná.
V M. Lázních jsme se proti všem předpokladům se svými koly setkali, a tak jsme museli chtě nechtě znovu šlápnout do pedálů. Největší překážkou na cestě domů nám byl kopec k hotelu Golf, na jehož vrchol jsme během několika minut postupně dorazili. Pak nás čekal rychlý úsek do Bečova, o kterém vám teď nerad nic neřeknu.
V Bečově se opět ukázala zdejší příslovečná pohostinnost, bramboráky a chleba s rajčetem a všechno toto bez mléka.
V závěrečné pasáži posledního tria, které z výpravy zbylo, stojí za zmínku snad jen ten fakt, že psy nebylo možno udržet na uzdě, a tak se tito proháněli hodný kus před teď již zbývajícím duetem účastníků. Zda byla příčinou této zvýšené aktivity zaběhlá kočka či nepřátelský pes není jasné. Vpodvečer dne 15. 8. 1999 dorazila výprava do cíle v Karlových Varech.


STATISTIKA Z 7. DNE
Počet km: 80
Max. rychlost: jel jsem velmi rychle (učitel)
Zajímavost: Chléb s rajčátkem se stal tradičním pokrmem části výpravy (náčelník, učitel, spřežení). Po party v Plzni jsme pokračovali i v Bečově, kde jsme přizvali na zkoušku i lékárníka. Nalezli jsme ukazatel upozorňující na odbočku na Číhanou – v opačném směru než jsme před týdnem potřebovali. Naše psi měli incident s jiným psem a využili své početní i váhové převahy.
Nedojeli: poručík Beran, učitel a profesor McDonald
Trasa: Újezd – Plzeň – M. Lázně – Mnichov – Bečov nad Teplou – Karlovy Vary (vinárna U Radnice & Phil)

 

 

Galerie