horovi.info

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Kola 2013 - Pod Moníncem

Email Tisk PDF

ÚVOD

Po červnových povodních způsobených srážkovými přívaly, které vyhnaly hladiny našich toků do rekordních výšek, zaplavila Česko v posledních týdnech zase vlna veder, a některé řeky a potoky nyní dosahují téměř punkevních hloubek. Takové rozmary počasí nás přiměly k tomu, abychom se začali více zabývat tímto živlem a jeho udržitelností v přírodě. A kde jinde bychom se do této problematiky mohli lépe ponořit než v kraji Krčínově, na Sedlčansku. Náš nejvýznamnější rybníkář dosáhl v oboru regulace vodní masy obdobných úspěchů, jako třeba velbloudi či kaktusy, a tak se dá předpokládat, že naše výprava, která bude v těchto parných dnech zřejmě vodu vyhledávat, dojde osvěžení. V nejhorším případě snad najdeme vlídný stín, sprchu, zahradu s bazénem, polopenzi a wi-fi v penzionu Pod Moníncem v Jetřichovicích nedaleko Seldlece – Prčice, kde jsme od 27. Července 2013 na týden bydlištěm.

 

Kapitola první – Zlobivá žabička

Na startu šestnáctého ročníku kol stála naše členská základna posílená o další dva přírůstky z vlastní líhně. Naše řady rozšířily Beranovic Valda s náčelníkovic Marjánkou. O následovníky tedy nemáme nouzi, jen na dědice si zřejmě budeme muset nějaký ten čas počkat, nerozhodne-li se náčelník své jinak celkem hodné dceři uštědřit nějakou pragmatickou sankci a vzít to žezlem po přeslici. Vzhledem k velkému počtu a věkové skladbě účastníků se stal náš přesun do základního tábora logisticky velmi náročným, takže jsme k cíli první etapy museli vyrazit hned třemi vozy, na což ten Lukyho a bohužel i můj nebyl úplně připraven. V Bečově, kde jsem přistupoval, se zdálo být ještě vše v pořádku, pak ale Luky šlápnul na plyn a další dvě hodiny jsme stáli a čuměli do motoru. Pro Lukyho nebyla dle jeho mínění drobná závada nijak ohrožující pro náš časový harmonogram a vyzbrojen kompletní sadou nářadí jal se postupně rozebírat karburátor, profukovat ventily, kontrolovat svíčky, aby závěrem konstatoval, že v motoru všechno funguje, ale nejede to. Mnou přivolaný mechanik jeho názor potvrdil, v kvapíkovém tempu zopakoval všechny předchozí Lukyho triky s jediným rozdílem – motor naběhl. S úlevou a zpožděním jsme vyrazili vpřed, ale hned v kopci nad Bečovem nás čekaly horké chvilky, když se závada začala opakovat. S vypětím veškerého úsilí přinutil Luky svoji stovečku na volnoběh vydrápat se na vrchol a v okamžiku, kdy jsme váhali, zda nezamířit do servisu, dal se motor opět poslušně do chodu. Další naše jízda probíhala v permanentních obavách z každého zastavení, ale žádná červená pro nás naštěstí neznamenala konečnou a přežili jsme i havárii, respektive její objížďku, někde před Rožmitálem nebo pod Třemšínem. Po půl osmé jsme se tedy nakonec šťastně shledali se zbytkem výpravy, akorát Klusi, ten nám tu ještě scházel. Po večeři jsme se usadili na dohled od pípy, ze které byl čepován osvěžující jedenáctistupňový vévoda a vydrželi s ním až do jedenácti, kdy musel jít vévoda i pan domácí spát, aby nás mohli zítra zase doprovázet. Netrvalo dlouho a postupně jsme se všichni k jejich nápadu připojili a pokusili se v nastávalící tropické noci trochu vyspat.

STATISTIKA Z 1. DNE

Počet km: 222 (Pražáci 75)

Max. rychlost: 6 km/h (na volnoběh)

Zajímavosti:  1. Lyžaře bez lyží jsme s Lukym v tomto počasí považovali za fatamorgánu s hůlkama.

2. Po příjezdu byla naše výprava uvítána úsměškem tlusté holčičky: „Vy jste druhý“
3. Krávy v říji vydávají takové zvuky, že při tom až tuhne v žilách krev.

Nedojeli:  Klusi, přední kolečka od kočáru (náčelník), kristusky (Luky)

Trasa:    A: PHA – D1 – Benešov – Sedlčany – Sedlec-Prčice – Monínec

B: KV – Bečov – Plzeň – Přeštice – Újezd – Blovice – Příbram – Sedlčany – Sedlec-Prčice – Monínec

C: Chodov – Bečov – Plzeň – skoro Rožmitál p. T. – Borovno – Vacíkov – Březnice – Milevsko – Jistebnice

-          Monínec

 

Kapitola druhá – Smažák

Do meteorology avizovaného nejteplejšího dne naší dovolené, kdy se tedy dalo očekávat maximální sucho, jsme se probudili notně promočení, a to nehovořím o obsahu plenek našich nejmladších, Jedině snad náš solární baron Beran dokázal ze smažícího slunka čerpat nějakou energii, my ostatní jsme se cítili spíše vysáváni, a to nemusíme kojit Valdu. Dopoledne se tedy neslo ve znamení převážně marných pokusů nalézt nějaký sluncem zapomenutý kout, ve kterém by zároveň nechyběl vzduch. Moudrý Luky zvolil strategii, z níž zcela eliminoval jakýkoliv pohyb a nám všem postupně připadl jeho nápad následováníhodný. Z této letargie nás vytrhlo až volání hladu a přinutilo nás překlenout dvousetmetrovou vzdálenost do hotelové restaurace se samoobsluhou. Všudypřítomné a všeprostupující vedro a dusno bylo samozřejmě stále s námi a ani postávání u boxu se zmrzlinou či její konzumace nepřinášela kýžené osvěžení. Náčelníkem vyhláíšená odpolední siesta byla tudíž rozumným opatřením k zabezpečení fyzického zdraví výpravy. Povoleny byly pouze koupele a otáčení větráku, jinak úplně celá chata znehybněla. V podvečer jsme se notně unaveni předchozí nečinností začali připravovat nejen na večeři, ale i na snídani. Spolu s náčelníkem jsme zajeli do Sedlčan pro zásoby a v jeho klimatizovaném volvu nám i Michaelu Jacksonovi bylo konečně do zpěvu. Beran s Lukym a Viktorkou mezitím odvážně vyzvali jen zvolna zapadající a zprudka sálající slunce na souboj na okružní trase kolem Monínce. Nedlouho po jejich úspěšném návratu dorazil i největší opozdilec, unavený čerstvý svědek z Luhačovic, Klusi. Dnes překvapivě bez bloudění zdolal na kole závěrečný dvacetikilometrový úsek z Olbramovic. A jak byl rozjetej, měl ještě dost sil nás všechny během večera uložit ke spánku, aby se pak dlouho do noci mohl věnovat svému oblíbenému tisku.

STATISTIKA Z 2. DNE

Počet km: 7,5 (Beran gruppe)

Max. rychlost:  2 kornoutky na zmrzlinu (Viktorka)

Zajímavosti:  1. Půjčovna lyží byla zavřena pro příliš horké počasí.
2. Za parného počasí se nám nepodařilo vypotit žádnou další zajímavost.

Nedojeli:  mobil (Bára), microSD (Beran)

Trasa:  Monínec – Bolešín – Sedlec-Prčice – Uhřice - Monínec

 

Kapitola třetí – 50

Pondělí je, dovolená nedovolená, přece jen pracovní den a navíc jsme byli v plném počtu, dala se tedy od nás očekávat zvýšená aktivita, zatímco ta sluneční naštěstí o několik málo procent poklesla. Do sedel se nakonec vyhoupla pětice statečných, ty méně odvážné dostaly za úkol hlídat vodu v bazénu a slunce na obloze. Naše cyklistická trasa, vyšperkovaná společnými vzestupy i Klusiho pády, nás vedla kolem několika tvrzí, z nichž největší dojem v nás zanechala ta borodínská, která kdysi svým odbojným vzhledem přilákala pozornost vousůprostého husitského vojevůdce Prokopa. Ten, coby někdejší Žižkova pravá ruka a levé oko, spolu se zděděnými sirotky vytáhl na tuto pevnost, ale po marném obléhání musel nakonec odtáhnout s nepořízenou. Jako zajímavou historickou perličku dodávám, že stejně jako on tehdy u Borotína, dopadl později i jistý malý Korsičan u Borodina. My jsme, vědomi si těchto skutečností, neměli zálusk na tvrz, ale na pivo a tohoto cíle se nám podařilo záhy dosíci. Další výšlap a následný sešup nás přesunul do základního tábora, který už se chystal k obědu. Na ten jsme si zajeli do Prčice, a aby to Sedleci nebylo líto, na dezert jsme si tam přeběhli přes most. Milá obsluha tamní cukrárny nám nabídla nejen různé dobroty, ale i odchod bez placení. Z jejich zmateného projevu na téma ze všech směrů se blížícího deště jsme pochopili, že sluníčko si tu zřejmě vybírá svou daň. Náš dešťový specialista poručík Beran měl však přesnější informace a začátek nadcházejícího lijáku stanovil na 18:03. Takže jsme měli dost času k návratu na chatu. Průtrž mračen začala na minutu přesně a trvala několik hodin. V jejím průběhu se nezačala rozlévat jen voda ve strouhách, ale také alkohol v našich žilách. Dnešní intoxikace se ovšem konala u zvláště významné příležitosti, oslavovali jsme totiž Lukyho abrahámoviny. Jestli se v nejbližší době dočkáme nějakého Izáka, to zatím nevíme, ale malá zelená, rumová nebo fernetová opička by z toho mohla vzejít. Před spaním se ještě Beran s Klusim trochu kočkovali, ale do dnešního finále s braníkem jsem společně s Lukym postoupil já, takže zítřejší ranní německý kocour spočine na našich ramenou.

STATISTIKA Z 3. DNE

Počet km:  50

Max. rychlost: 50 (Luky)

Zajímavosti:  1. Při 50°C nefungují v Sedleci mrazáky, takže točenou nenatočíš, A natočíš-li, nepobavíš se.

2. 50 + 1 zajímavost nám praví, že Sedleci říkají domorodci Selc.

3. Babský pití v chatě Pod Moníncem nevedou. Našich drahých 50% muselo proto chlastat zelenou.

Nedojeli:  větrák (Valda)

Trasa: Monínec – Jetřichovice – Vrchotice – Libenice – Sychrov – Borotín – Kamenná Lhota – Smrkov – Ostrý – Alenina Lhota – Cunkov – Jetřichovice - Monínec

 

Kapitola čtvrtá – Tri litry (La Suzienne)

Náplň dnešního dne se nesla v duchu slov Tomáše Garrigua Masaryka – „Náš program je Tábor“. Inspirovat se radou našeho prvního prezidenta je pro nás podstatně snazší než by to bylo v případě toho posledního. A koneckonců i trocnovský zeman je nám sympatičtější, takže návštěvě husitské metropole nestálo nic v cestě. Ani vozová hradba, její zbytek na Žižkově náměstí jen symbolizoval slavnou obrannou strategii táboritů. Ale úplně hladký náš příjezd do města nebyl, překonávat jsme museli na cestě do centra hluboké příkopy anebo strmé svahy. Tyto překážky nás přiměly vystoupit z vozů, pouze naše lehká jízda ve složení Klusi a Luky si mohla dovolit triumfální vjezd až do samotného srdce Tábora. To srdce sice tepalo na náš vkus až příliš velkým automobilovým provozem, ale jinak na nás udělala prohlídka náměstí i uliček okolo něj dobrý dojem. Návštěva restaurace a posléze cukrárny nám ho rozhodně nezkazila a významně se nezkazilo ani počasí, které nás sice stihlo krátkým deštíkem, ale k tomu došlo právě ve chvíli, kdy jsme seděli nad zmrzlinou a kapky na nás nemohly. Ale ty se tak snadno nevzdaly a počíhaly si hlavně na naše cyklisty, kterým se cesta zpátky trochu protáhla, jelikož Luky podcenil přípravu na práci s buzolou, kterou jsme mu včera věnovali. Přesto jsme nakonec všichni dorazili na chatu včas na to, abychom mohli zhlédnout přímý přenos utkání předkola Ligy mistrů, v němž hrála plzeňská Viktorka na hřišti estonského celku Nomme Kaliu. V náčelníkem vyhlášené tipovací soutěži na přesný výsledek, za našeho průběžného popíjení a povzbuzování, zvítězil gólem v nastavení poručík Beran. Viktorka má po čtyřgólovém vítězství postup v kapse a i poručík Beran může nějaký čas živit naději, že mu slíbenou výhru někdo vyplatí. V dobré náladě z dnešních úspěchů jsme pokračovali posezením na pokoji číslo 2 s třemi litry příjemně vychlazeného červeného. DJ Klusi nám do něj míchal československou klasiku, čiže aj naši susedia na izbe číslo 1 si mohli dožičiť kúsčik reklamy na ticho a citiť sa tu ako doma.

STATISTIKA Z 4. DNE

Počet km: 50

Max rychlost: dle předpisů (až na volvo ve Vlásenicích)

Zajímavosti:  1. Červená pro chodce na přechodu v Táboře je pilotním ověřováním připravovaného návrhu zákona na čtvrtý důchodový  pilíř, podle kterého bude přechod na ni pro seniory povinný.

2.  Strom rozčísnutý vejpůl hromovládcem před zraky Klusiho a Lukyho u Vlásenic.

3. Párek srn, který se nám podařilo cestou z Tábora rozdělit, se už neshledal, protože osamělý samec ještě ráno vartoval pod našimi okny výhružně hledě na domnělé viníky

Nedojeli:  Klusih a Luky (málem)

Trasa: Monínec – Tábor – černý les - Monínec

 

Kapitola pátá – Olympic wednesday

Mírné ochlazení nám pěkně vyztužilo spánek, díky čemuž jsme načerpali dostatek sil, abychom mohli dnešní den zasvětit sportu. Vynikáme totiž v celé řadě sportovních disciplín a v těch ostatních jsme zase výrazně nadprůměrní. Celý program našich her jsme zahájili bez zbytečných ceremoniálů závody dovrchu. Do cíle v hotelu na kopci dorazili oba soutěžící kočáry po náročném stoupání téměř v mrtvém závodě, takže jsme obě posádky poslali okamžitě k občerstvení do hotelové restaurace. Hned vzápětí jsem na přilehlém tenisovém dvorci rozhodoval finále mužského deblu, ve kterém tahal od počátku za delší konec lépe oblečený a připravený pár, náčelník s poručíkem Beranem. Rychlý konec vzalo utkání v průběhu druhého setu příchodem žen dožadujících se pozornosti. Pokračování tohoto duelu jsme tak museli přeložit na Karlštejn, kde zajistil moudrý Otec vlasti pro své syny tolik potřebný klid na práci. Po přestávce na oběd jsme pokračovali sjezdem, v jehož závěrečné pasáži převedla Viktorka ukázku akrobacie na visutém laně. Potom jsme se všichni přesunuli do multifunkčního zahradního areálu u našeho penzionu a zahájili tam klání v míčových sportech. Nejprve jsme obíhali okolo zeleného stolu, potom jsme se na chvilku zastavili pod bezedným košem a nakonec nás bylo možné sledovat při tom, jak to šijeme přes sako. Večeře podávaná přísně na sedmou znamenala konec pro naše sportování a upřímně řečeno většině jeho účastníků už stejně zbývaly síly tak maximálně na skok do peřin. Pouze na našem pokoji jsme spolu s Lukym a Klusim projížděli agenturní zprávy a televizní kanály a hledali jakoukoliv zmínku o našich dnešních fantastických výkonech, ale ani dvojice kriminalistů ve francouzské detektivce, u které jsme nakonec usínali, neměli o nás a skoro až do konce o vrahovi ani ponětí. Příště tedy budeme muset také zapracovat na lepším mediálním pokrytí.

STATISTIKA Z 5. DNE

Počet km:  0,7 x 2

Max. rychlost:  homerun (Klusi) ukončil tenisové klání

Zajímavosti:  1. Beran – Klusi 10:5 (super tie-break)

2. Luky s Viktorkou hazardovali cestou po sjezdovce, po které se zakrátko proháněli sjezdaři na kolech.

Nedojeli:  všichni (ale došli)

Trasa: Pod Moníncem – Monínec a zpět

 

Kapitola šestá – Blaník p*čo

Ráno byla obloha učesaná hřebenem tlakové výše a pod sluncem se tak dnes mohlo odehrát další dějství hrdinského putování pěti mušketýrů na kolech po obcích mezi kopci. Vyrazili jsme brzy po snídani vstříc trase, na které bylo skutečně kopců vrchovatě. Ženy a děti jsme proto nechali doma, jelikož se dalo předpokládat, že během četných stoupání si naše družina bude dodávat sil a odvahy užíváním jadrných výrazů a navíc by se mohlo stát, že by cestou okolo hory, v níž dříme naše národní spása, došlo k probuzení božích bojovníků a to víte, vojsko, to už si vůbec nebere servítky. Trasa nás však nejprve zavedla na jiné památné místo, a sice do Jankova, kde došlo k zásadnímu střetu rakouské tedy naší armády s tou švédskou, která nám uštědřila takový világoš, že jsme se z něj do konce třicetileté války nevzpamatovali. Abychom nezopakovali stejnou strategickou chybu a nedostali világoš doma za pozdní návrat na chatu a zároveň abychom zabránili možnému ohrožení našeho týlu nudícím se ski-instruktorem, rozdělili jsme se na dvě skupiny, z nichž ta první zaútočila na bájný a pověstný Blaník. My s náčelníkem jsme se zhostili defenzivních úkolů a náročným výstupem na nejvyšší kótu v okolí zamířili Mezivraty zpět do chaty. Po zbytek odpoledne se z nás stal ozbrojený a předchozími cestovními útrapami notně unavený doprovod. Do návratu posil těsně před večeří jsme však svěřené pozice, ženy i ratolesti ustrážili. Pod naším společným dohledem se nám ještě během večera podařilo zdolat Nory, Švýcary a lahev bílého, kterou jsme si připili na oslavu úspěchů nejen svých, ale i fotbalistů Jablonce a Liberce v bojích o postup do Evropské ligy. Po sérii vítězství nás ale nakonec přemohl neporazitelný spánek, až na Valdu, tu ani on nezdolá.

STATISTIKA Z 6. DNE

Počet km:  106 + 58

Max. rychlost:  70,4 (Beran) – sjezd do Votic

Zajímavosti:  1. Krávy kolem kříže ve Smilkově nebyly členky místního farního sboru, ale normální skot.

2. Jídelní lístek v Jankově, který nám na naši žádost servírka s vypětím všech sil přinesla, byl prostě monstrózní.
3. Gripeny na obloze dohlíželi na naši bezpečnost během dne.

4. Dvě vlastenky v hospodě v Jankově objevily jednu zásadní věc. Ta zkušenější řekla své kolegyni doslova: „Limonáda, to je jenom nějaká limonáda, ale pivo je pivo.“.

5. Holub – Střezimíř – utopenec – nasrat.

Nedojeli:  pečivo k polívce (restaurace ve Ski-areálu)

Trasa:    Monínec – Prčice – Smilkov – Votice – Jankov ->

A: Louňovice – Načeradec – Mladá Vožice – Blanička – Dub – Ratibořské Hory – Úraz – Mezno – Střezimíř – Jetřichovice – Monínec

B: Neustupov – Mezivrata – Oldřichov – Smilkov – Heřmaničky - Monínec

 

Kapitola sedmá – O bizonech a oslech

Tím, jak se náš pobyt blíží ke konci, nezbývá pod Moníncem ani v jeho okolí mnoho atrakcí, které by nás vylákaly ze stínu, jímž nás střecha penzionu přece jen aspoň trochu chránila před dalším prudkým a vytrvalým deštěm slunečních šípů. Bizoní restaurace v Cunkově však v sobě spojovala možnost prohlídnout si zblízka zástupce živočišného druhu, který bledé tváře při osídlování severoamerického kontinentu vytlačili až sem k nám do Čech, a zároveň možnost si pod bizoní hlavou vybrat něco z nabídky spolku přátel domácího masného skotu a vytlačit z hlavy pocit hladu. Zabili jsme tak dvě mouchy jednou ranou a pak kousek popošli, teď už hmyzem tolik neobtěžováni, ke golfovému areálu Čertovo břemeno. V příjemně Klimatizované restauraci i pro negolfisty jsme se dorazili nějakým tím zákuskem nebo zmrzlinou a holí nemajíce byl náš pohyb mezi greeny omezen pouze na cestu ven. Zpoza plotu jsme se jen podívali na pár odpalů a pak už většina z nás disciplinovaně nastoupila do aut a cestu zpátky na chatu. Jediný Klusi se vozidlům stále vyhýbá a tvrdošíjně osedlává svůj bicykl, takže ani dnes neměl na své individuální tour den odpočinku, čímž si v těchto extrémních podmínkách sám nastavuje zrcadlo a když jsme po zajížďce ke Staré poštovně při návratu míjeli nejprve jeho a potom osla, nemohli jsme nepřemýšlet nad tím, jestli nejsou oba ze stejné stáje. V penzionu jsme se dlouho neohřáli, ono to ani není technicky možné, protože k večeru se teplota uvnitř a venku vyrovnává a vzduch už chybí úplně a všichni, kdo ještě mohli, jsme se vydali na rozlučkovou etapu s cílem v pivovaru Vítka z Prčice v Sedleci. Tam jsme si všichni, kdo mohli, dali společně tři druhy piva a Viktorce dopřáli kofolu. Z večerního programu už stojí za zmínku pouze tradiční Chalupáři a Ivánku, kamaráde, jinak jsme to spíš šolichali a dopíjeli zásoby, které se zatím nestihly vypařit.

STATISTIKA Z 7. DNE

Počet km:  16

Max. rychlost: 31 (Viktorka) – ve sjezdu do Selce – bez kotrmelce

Zajímavosti:  1. Stavba roku 2011 se nachází v areálu Čertovo břemeno a byla postavena bez financování z evropských fondů.

2. Cestou do Sedlece jsme překvapivě ve slepé uličce málem uvízli, příkop jsme nakonec museli zdolávat cyklokrosovým zdvihem kola na rameno.

3. V závěrečné etapě na vyhlídce nad Prčicí náčelník zaokrouhlil počet kilometrů najetých na letošních kolech na 100.

Nedojeli:  kuřecí maso na bizoní farmu

Trasa:  Jetřichovice – Cunkov – Alenina Lhota – Ounuz – Cunkov – Jetřichovice – Prčice – Sedlec – Uhřice - Jetřichovice

 

Kapitola osmá – Malá závada na chladícím zařízení

Cílová rovinka, která měla zavést všechna naše kola dle tradice posledních ročníků k Beranovic chalupě do Oujezda, nebyla tak docela rovná, natož přímá, a pro některé z nás bohužel ani cílová. Ale popořadě. Formality spojené s odjezdem z penzionu Pod Moníncem jsme vyřídili bez problémů a přesně v deset nasedli do aut v napjatém očekávání, jestli Lukyho škodovka naskočí. To se sice podařilo, i když motor žabičky předl jako stará kočka, ale na chválení dne před večerem bylo ještě brzy. Později se ukázalo, že Klusiho sázka na cestu po vlastní ose, byla rychlejší a jistější. V Příbrami jsme nechali ještě u příležitosti společného oběda škodovku odpočinout a Viktorku hodit záda ve fontáně na náměstí. Potom jsme se rozloučili s náčelníkem, Malou Bárou a malou Marjánkou, kteří se vydali po černé do Prahy, Beranovy jsme nechali jet napřed, Klusiho poslali na vlak a společně s Lukym znovu natočili motor a vydali se hledat specialistu na starý škodovky do Soběsuk u Nepomuku. Bohužel nebyl doma, což jsme ale zjistili až po té, co Luky vypnul motor. Naštěstí mezitím, co jsem v hospodě popíjel druhý pivo za prvním a Luky se topil v nealko nápojích, protože jsme samozřejmě zase nemohli nastartovat, se specialista ozval a za jeho asistence se nám přece jen podařilo odjet a to dokonce s kontaktem na nejlepšího škodováckýho diagnostika v kraji, ale naneštěstí bez benzinu v nádrži. Když jsme ve Skašově zjistili, že to takhle dál nepojede, byla nám houby platná Lukyho rezerva v kanystru, motor veškerým snahám o znovunahození vzdoroval. Po odstavení vozu u koupaliště nám nezbylo než přivolat na pomoc poručíka Berana, který nás, vzdálené v tu chvíli šest kilometrů od buřtguláše, přes závěrečný úsek převezl ve škodovce, která startuje na požádání. Při večerním udělování puntíků jsme tak byli usnášeníschopní a kola 2013 mohli oficiálně ukončit.

STATISTIKA Z 8. DNE

Počet km:  50 kolo + 116 vlak +7 auto (Klusi)

Max. rychlost:  1 naskočení / 2 hodiny (motor)

Zajímavosti:  1. Steak house v Soběsukách je restaurace Plzeňského kraje roku 2012 a maj trojku kofoly za 35.

2. Pizerii a restaurant pana Septima, kde jsme obědvali, nezná příbramská městská policie. Museli volat Jardovi, ten ale nevěděl, a tak musel Klusi zavolat Lukymu, aby pro něj došel.

3. Fontána na příbramském náměstí slouží jako osvěžovna pro vyprahlé vandrovníky.

4. Letos jsme zažili největší vedra v historii kol a to nám k tomu, zejména rodičům, ještě zatápěla Valda.

Nedojeli:  náčelník family, Škoda 100 (Luky)

Trasa:  Pod Moníncem – Příbram – všemi cestami do Oujezda

 

Galerie